Jitka se opřela o stojan s tričky a cumlala nanuka. Mezi zuby držela dřevěné dřívko a přemýšlela, jestli už konečně přestane cítit ten vzduch venku – roztavený asfalt a prach z nástupiště u autobusového nádraží v Olomouci. Autobus do Uničova měl zpoždění čtyřicet minut. Řidič někam zmizel, jako by ho spolkla ta srpnová výheň.
Eva stála u věšáku s letními šaty a tvářila se, že se dívá na béžové halenky. Jenže Jitka ji znala dvanáct let. Věděla, jak Eva vypadá, když jí něco chytne srdce a ona se to snaží zatlouct. Ruka jí visela podél těla, ale prsty pravé dlany se mírně chvěly.
Šaty byly žluté. S velkými citrony. Na tenkých ramínkách, s lehkou sukní, úplně k ničemu. Ne na nákup, ne na zahrádku, ne na schůzku s pojišťovnou. Prostě jen tak. Na vzduch. Na odvahu.
Jitka přešla k Evě blíž. V puse jí křupalo dřívko od nanuka.
„Tak vidíš,“ řekla. „Jsou tady.“
Eva nadskočila. „Já nic nevidím.“
„Jo, ty nevidíš. Ty bys slepou bábu u pokladny neviděla, kdyby nešlo o citrony.“
Eva chtěla jít pryč, ale Jitka ji chytila za loket. Ne moc silně. Jen tak, jak se chytá někdo, komu venku utekl autobus a uvnitř v obchodě běží klimatizace jako zásahem vyšší moci.
„Pojď si je zkusit,“ řekla Jitka.
„Mně je jednašedesát.“
„A mně padesát osm. Co s tím má být?“
Eva se nadechla. Pak se otočila k prodavačce a něco šeptla. Prodavačka kývla a vytáhla z věšáku velikost M. Jitka si pomyslela: ano, tak to má být. Konečně.
Eva vešla do kabinky jako do ordinace. Závěs se nedotáhl ani do poloviny. Jitka slyšela šustění látky a cinknutí ramínka o háček. Pak dlouho nic.
„Tak co?“ zavolala Jitka. „Spolkla tě tam?“
Z kabinky se ozvalo něco jako „ty jsi hrozná“.
„To je normální,“ řekla Jitka. „Kdybych nebyla hrozná, ještě pořád bys nosila ty tvoje šedý tepláky na nákup.“
V tom z kabinky vytáhla Eva ruku a odsunula závěs asi o deset centimetrů. Jitka nakoukla dovnitř.
A viděla něco, co nečekala.
Eva stála uprostřed kabinky v žlutém sarafánu s citrony. Měla odhalená ramena, na krku jí visel tenký řetízek s malým křížkem, který nenosila od pohřbu manžela. A ty citrony. Vypadaly, jako by na ni dopadlo slunce zevnitř.
Jitka chvíli nemohla mluvit. Nanuk jí roztékal po prstech.
„Slušej ti,“ řekla nakonec. A řekla to tak, že ji to samotnou zarazilo. Ne posměšně. Ne jako když se chválí něco, co se nehodí. Prostě to z ní vypadlo.
Eva se na ni zadívala. V očích měla to, co Jitka znala od té doby, co Evě zemřel muž: strach. Ne ze šatů. Z toho, že by ji někdo viděl.
„To nejsou šaty pro mě,“ řekla Eva.
„Pro koho teda? Pro dvacítku, co ani neví, co je to nákup v akci?“
„Prostě ne.“
Jitka si setřela rozpuštěnou zmrzlinu o ubrousek, který držela v levé dlani. Neměla na to žaludek. Evin strach byl jako prázdný byt, do kterého roky nikdo nedonesl květiny.
Měla chuť na Evu křičet: vždyť ti umřel chlap, ne život. Ale tak to mezi nimi nefungovalo. Jitka místo toho vyndala peněženku a podala Evě pět set a osmdesát korun.
„Co to děláš?“ vyjekla Eva.
„Kup mi to. Já bych to nevzala, ale ty jo. A já to za tebe zaplatím, protože ty budeš celou cestu autobusem koukat do tašky a bát se, že sis koupila něco moc.“
Eva zvedla bradu. V tu chvíli Jitka cítila, že přestřelila.
„Ty mi nebudeš platit oblečení,“ řekla Eva úplně klidně.
Pak se otočila k zrcadlu, ještě jednou si prohlédla ten žlutý zázrak, a pak si ho svlékla. Ne prudce. Spíš jako by skládala cizí život, do kterého nemá právo.
Jitka stála venku. Prodavačka za pultem něco přepočítávala. Z reproduktoru u dveří hrála píseň, kterou Jitka neznala. Venku houklo auto. Autobus pořád nikde.
Eva vyšla z kabinky. V rukou nesla sarafán přeložený přes předloktí. Došla k pultu, pokladní namarkovala lístek: 580 Kč. Eva z peněženky vytáhla přesně pět set osmdesát, bez řečí, a pak, než Jitka stačila cokoli říct, vzala sarafán, otočila se a položila ho Jitce do náruče.
„Nech si to,“ řekla Eva.
Jitka zůstala stát s citronama přes ruce.
„Tys ho chtěla,“ pokračovala Eva. „Chtěla jsi, abych ho měla. Tak ho máš. Mně je jednašedesát a já mám právo se rozhodnout, kdy si vezmu na sebe něco veselýho. A dneska není ten den.“
Jitka otevřela pusu. „Evo…“
„Nemusíš mi dávkovat život. Já nejsem tvoje máma.“
To bylo jako rána pěstí přes celý obchod. Jitka viděla, jak se prodavačka otočila k regálům. Venku u automatu na jízdenky se smáli dva kluci.
Eva vzala svou plátěnou tašku z háčku u vchodu a natáhla si ji přes rameno. Už byla skoro u dveří, když se otočila k Jitce.
„A víš co? Až si někdy na sebe vezmu něco s citronama, vezmu si to proto, že chci já. Ne proto, že to chceš ty.“
Pak vykročila do toho vedra. Dveře se za ní zavřely tiše, ale Jitka to slyšela jako bouchání.
Chvíli tam jen stála. V náručí žlutou látku s velkými citrony. Cítila, jak z ulice stoupá horký vzduch a mísí se s tím ochlazeným z klimatizace. U pultu zvonil telefon. Prodavačka zvedla sluchátko a mluvila polohlasem o nějaké objednávce.
Jitka vyšla ven. Autobusová zastávka byla prázdná. Eva stála u jízdního řádu a jela prstem po časech odjezdů, jako by se ztratila v letáku. Jitka k ní chtěla dojít. Udělala dva kroky.
Pak se otočila.
Sedla si na lavičku před nádražím, sarafán položila vedle sebe a sundala si z krku ten svůj fialový šátek, který nosila celé léto. Přesunula ho přes sarafán. A čekala.
V dálce se objevil autobus. Starý, oprýskaný, s rozbitým displejem nad čelním sklem. Jitka vstala. Sarafán zůstal ležet na lavičce.
Eva nastoupila do autobusu. Jitka zůstala venku.
Autobus zavřel dveře a pomalu se rozjel směrem k ulici Masarykova. Jitka se dívala, jak mizí za křižovatkou. Pak se vrátila k lavičce.
Vzala sarafán do ruky. Nebyl lehký. Vážil přesně tolik, kolik váží dvanáct let přátelství, do kterého jedna strana cpe víc, než ta druhá snese.
Z kapsy vytáhla telefon. Vyťukala Evinu zprávu: „Nechala jsem ti ho na lavičce před nádražím. Už se nebudu plést.“
Když zpráva odešla, Jitka si sedla. Slunce jí pražilo do týla. V ruce stále svírala dřívko od nanuka, už docela suché. Nahoře nad nádražím lítali holubi.
Za deset minut přišla odpověď. Jen dvě slova: „Vím. Odpočiň si.“
Jitka se usmála. Přeci jen se ještě znaly.
