Matyášovi je devět a na písku dokáže prosedět celý den. Staví hrady, pevnosti, někdy celé království. Dřív to dělali s tátou. Tomáš byl skvělý otec, dokud se před rokem nezabil na motorce. Od té doby Matyáš na pláž u Máchova jezera nechtěl. Ani jednou.
Až jednou v kuchyni, když jsme večeřeli, najednou zvedl hlavu od talíře a zeptal se: „Mami… vidí mě táta, když mu postavím hrad?“
Objala jsem ho tak, že mi na tričku nechal otisk od kečupu. „Určitě tě vidí,“ řekla jsem mu do vlasů. „Chceš tam jet?“
Druhý den ráno jsme sedli do auta, Eliška vzadu, Matyáš vedle mě, a za hodinu jsme parkovali u Doks. Byl čtvrtek, začátek července, vedro už od devíti. Pláž byla ještě poloprázdná. Našli jsme flek kousek od mola.
Matyáš hned vytáhl kbelík a začal. Já s Eliškou jsme šly do vody, ale pořád jsem ho hlídala. Kluk byl do té stavby úplně ponořený. Za čtyři hodiny postavil obrovskou pevnost s věžemi, cimbuřím, dokonce vyhloubil příkop a naplnil ho vodou. Byla to jeho největší stavba. Když dokončil poslední okno, na chvíli si dřepnul a jen se usmíval. Úplně poprvé od pohřbu.
V tu chvíli se ze svého lehátka zvedla ženská s plážovou taškou Dolce & Gabbana, přešla pět metrů a scedila: „Tohle mi úplně ničí výhled. Vidím jenom tu hromadu písku.“ Pak tu pevnost dvěma kopanci rozdupala.
Než jsem stihla vylézt z vody, Matyášovo dílo bylo na padrť. Stála jsem deset metrů od ní, bosá, mokrá a bezmocná. Čekala jsem křik, pláč, cokoliv.
Jenže Matyáš se na mě podíval úplně klidně. A pak ukázal prstem nad hlavu té ženské: „Mami, podívej. Táta si ho vzal.“
Zvedla jsem oči. Na obloze plul mrak, který měl obrysy rozeklané věže a kousek cimbuří. Nebyla to přesná kopie, ale stačilo to, aby mi naskočila husí kůže. Pro ostatní to byl nejspíš jen bílý mrak, ale pro nás dva to byl on. Matyáš se usmíval, jako by se právě po roce nadechl.
Nadechla jsem se. Došla jsem k ní. Byla jsem rudá vzteky, ale hlas se mi ani netřásl. „Tohle stavěl pro svého tátu,“ řekla jsem. „Zabili ho před rokem. Dneska poprvé se smál. A vy jste mu to rozdupala, protože jste neviděla na vodu?“
Ona na to vyjela, a v očích se jí mihla směs nevyspání a vzteku: „No a co? Nemůžu se tady z té jeho stavby zbláznit! Už celé dopoledne mi tu lítá před očima, furt něco nosí a bublá. Já si chtěla jen na chvíli lehnout a mít klid!“
Za mnou už stáli lidi. Táta dvou malých dětí, babička s deštníkem, parta puberťáků od stánku se zmrzlinou. Dva z nich vytáhli mobily a natáčeli, někdo si odfrkl, ale nikdo se ještě nehnul. Ten táta, asi čtyřicátník v kšiltovce, si odplivl a řekl nahlas: „Paní, vy jste fakt kráva. To děcku udělá někdo normální?“ Pár lidí se nervózně zasmálo, jiní jen kroutili hlavou.
V tu chvíli se z osušky za ní zvedl chlap. Měl stejnou drahou tašku, asi manžel. Protřel si oči, rozhlédl se. Šel rovnou k ní. „Co se děje?“
Ta ženská začala lítat očima. „Nic, Pavle. To jenom… ten kluk… už jsem si to vyřídila…“
Chlap se podíval na rozšlapanou pevnost, na Matyáše, na mě, a celý ztuhl. „Ty jsi mu to rozkopala?“ zeptal se úplně dutým hlasem.
Ona mlčela. Rty měla sevřené, ale viděla jsem, jak jí začínají jemně cukat koutky.
On se otočil ke mně. „Promiňte. Omlouvám se za ni. Helena je někdy…“ nedokončil. Místo toho vzal lopatičku, co ležela na dece, a zeptal se Matyáše: „Hele, postavíme novou? Já umím draka.“
A pak se stalo něco, co jsem nečekala. Jeden z puberťáků schoval mobil a řekl: „Já mám ještě kelímek od hranolků, to by šlo na věž.“ Postupně se přidali ostatní – táta s dětma, babička s formičkami, dokonce i pán, co předtím jen kroutil hlavou. Pavel na Helenu houkl přes rameno, ale ne zle, spíš unaveně: „Heleno. Buď si sem sedneš a pomůžeš, nebo běž k autu a počkej tam. Tady už nemáš co dělat.“
Viděla jsem, jak jí v obličeji škube. Pak si všimla, že pár lidí kouká jejím směrem, jeden mobil ještě mířil na ni. Na okamžik zavřela oči. Když je otevřela, měla řasy slepené a pod pravým okem rozmazanou linku. Beze slova si s vrzáním klekla do písku, sundala si náramek a začala nabírat vlhký písek. Dlaně se jí třásly, ale neřekla ani hlásku.
Za padesát minut stála nová pevnost. Třikrát větší. Čtyři věže, padací most z dřívek od nanuků, příkop a v něm opravdový drak s hřebínkem z lastur.
Slunce se svezlo níž a z vody se zvedl večerní chlad. Děcka se rozcházely. Matyáš stál před tou pevností, na tváři písek, na ruce škrábanec, a culil se od ucha k uchu.
„Mami, myslíš, že se tátovi líbí?“
„Vím to jistě,“ řekla jsem a pohlédla na oblohu. Mrak s obrysem věže ztrácel tvar a pomalu se rozpouštěl do zlatého světla.
