Do útulku v Ostravě-Porubě jsem jela s úplně jasným plánem: malé, roztomilé kotě. Šedé, nebo třeba mourovaté. Takové, u kterého vnoučata hned vykřiknou nadšením a budou se přetahovat, kdo ho bude držet. Tereze je pět, Jakubovi tři. Potřebovali něco hebkého, hravého, ideálně s velkýma očima z reklamy na granule.
Je mi sedmapadesát. Po rozvodu byt ztichl, pohovka se najednou zdála obrovská a večery se táhly tak dlouho, že jsem občas zapínala televizi jenom kvůli zvukům v kuchyni. Ne že bych hledala záchranu. Aspoň jsem si to říkala. Prostě jsem chtěla kočku.
V útulku „U Šmudly“ to vonělo dezinfekcí a mokrými chlupy. Dobrovolnice, mladá holka s culíkem a propiskou za uchem, mě provedla kolem klecí s koťaty. Zrzavé, černé, bílé, pruhované — pískaly, natahovaly tlapky skrz mříže, převalovaly se přes sebe jako chlupaté vlny. Přesně takové, jaké si lidi rychle rozebírají.
A pak jsem uviděla jeho.
Seděl v rohu nejzadnější klece. Černobílý kocour, kost a kůže, s křivou čelistí, jedním uchem podivně ohnutým a jazykem, který mu trčel ven, i když měl zavřenou tlamu. Předních zubů už polovina chyběla a na krku se mu houpal dětský motýlek — kdysi červený, teď vybledlý do barvy cihel. Uvázaný nakřivo.
„To je Matouš,“ řekla dobrovolnice ztišeným hlasem. „Je mu jedenáct.“
„Jedenáct?“
„Dvakrát už byl doma. Dvakrát ho vrátili. Prý je divnej. Kouká blbě, děti se ho bojí. A ta péče… speciální krmivo, kontroly, zuby. Nevíme, kolik času mu ještě zbývá. Možná rok. Možná míň.“
Matouš na mě v tu chvíli upřel pohled. Nebyl v něm smutek ani ponížení — spíš něco jako tichá sebejistota starýho advokáta, kterej už slyšel všechny výmluvy světa a teď čeká, s čím přijdu já.
Měla jsem jít zpátky ke koťatům. Jenomže jsem stála před starým kocourem s křivou hubou a myslela na to, jak se na mě loni koukali známí po rozvodu. Opatrně. Soucitně. Trochu rozpačitě. Jako bych nebyla žena, ale taška z second handu — je ti jí líto vyhodit, ale na polici vedle novejch věcí bys ji teda nedal.
Manžel odešel za mladší. Lidé říkali: „To zvládneš.“ „Teď si konečně požiješ.“ Jenomže já slyšela hlavně to, co neříkali nahlas: už tě nikdo nevybral.
Dřepla jsem si k mříži.
„Tak co, šéfe? Berou nás oba se slevou, co?“
Matouš pomalu mrknul.
Odpoledne jsem ho vezla domů v půjčené modré přepravce. V tramvaji číslo 4 mi pod nohama drnčela podlaha a já si v duchu počítala, kolik mě to celé bude stát — první prohlídka na veterině v Ostravě-Zábřehu, granule pro ledvinovou dietu, nový pelíšek. Zastavila jsem se v lékárně pro kapsle s rybím olejem, co mi poradila holka z útulku.
Sestra Alice se ke mně nakvartýrovala ještě ten večer. Přišla s makovým koláčem, postavila konvici na kávu a pak se na kocoura zadívala, jako bych domů nepřinesla zvíře, ale exekuční výměr.
„Počkej… Kateřino, tys vzala kočku ze slevy?“
Matouš seděl uprostřed obýváku, nakřivo, s jazykem ven a tím směšným motýlkem pod krkem. Vypadal jako kabaretní umělec na odpočinku.
„Jmenuje se Matouš,“ řekla jsem.
„To je jedno, jestli Matouš, nebo Napoleon. Chtěla jsi něco hezkýho pro děti, ne? Vždyť ani nevypadá normálně. A ty s ním chceš Terezu a Kubu nechat?“
V pokoji zahučela lednička.
Na podlaze u skříně stála krabice od banánů, do které jsem před měsícem naházela Vítkovy věci. Neuměla jsem ji vynést do sklepa. Natož do kontejneru. Jen tak tam trčela, přelepená šedou páskou, a já kolem ní našlapovala jako kolem otevřenýho hrobu.
Matouš mezitím vylezl z přepravky. Protáhl se. Líně přešel místnost, očichal roh pohovky, kytaru opřenou o zeď, Alenčinu kabelku. A pak, úplně klidně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, skočil na tu krabici, třikrát se na ní otočil a uvelebil se přímo uprostřed víka. Strčil čumák pod tlapu a zavřel oči.
Alena se na mě podívala.
Já se podívala na něj.
Bylo to, jako by právě podepsal rozsudek. Ne nade mnou — ale pro mě.
První týdny s Matoušem byly… no, zvláštní. Nechoval se jako kocour, spíš jako tichý spolubydlící s vlastním rozvrhem. Ráno v sedm mě budil tím, že seděl na polštáři vedle mé hlavy a trpělivě čekal, až otevřu oči. Žádné mňoukání, žádné ťapání packou do obličeje. Jenom seděl a koukal. Když jsem vstala, seskočil a loudal se za mnou do kuchyně.
Večer, když jsem seděla s knížkou, si lehl na opěradlo vedle mě. Ne na klín — vedle. Jako by nechtěl překročit nějakou neviditelnou hranici. Zvykal si pomalu. A já taky.
Jednou v noci mě probudil zvuk, který jsem neznala. Ne mňoukání, ne škrábání. Syčení. Tichý, hluboký, zvířecí sykot, ze kterého mi naskočila husí kůže.
V kuchyni svítilo světlo.
Můj bývalý manžel stál u otevřeného okna. Klíče měl pořád, neříkala jsem mu, že jsem vyměnila zámek, protože jsem na to jaksi zapomněla. Přišel si pro tu krabici. Prý mi napsal zprávu.
Nepsal.
Stál tam v bundě a díval se na Matouše, který se přikrčil na lince vedle dřezu. Hřbet měl vyklenutý do oblouku, ocas dvakrát silnější než normálně a z tlamy se mu dralo to hluboké varovné vrčení.
„Co to je?“ zeptal se Vít. „Ty sis pořídila nějaký monstrum?“
Matouš ani nehnul svalem. Jenom vrčel. A díval se na něj.
„To je Matouš,“ řekla jsem. A poprvé za poslední rok jsem v tu větu nedávala omluvu.
„Vypadá… nemocně. Nebo co. A má vyplazenej jazyk, to je normální?“
„Je to kocour. Moje věc. A ty jsi chtěl tu krabici, ne? Tak si ji vem a jdi.“
Vít pokrčil rameny, popadl krabici a zamířil ke dveřím. Matouš ho sledoval, dokud nezaklaply. Když byl pryč, seskočil z linky, očichal práh a pak se vrátil ke mně. Tentokrát si lehl těsně vedle mé nohy. Žádný odstup.
Druhý den ráno jsem objednala zámečníka.
O Vánocích přivezla Alena vnoučata. Tereza, která má ráda všechno malé a růžové, se na Matouše podívala a prohlásila, že je to „kočka s pokaženým obličejem“. Jakub, malej diplomat, pro jistotu neřekl nic a schoval se za babičku.
Uvařila jsem kakao, nakrájela bábovku a čekala jsem, co bude dál.
Matouš tentokrát nešel do ložnice, jak to obvykle dělal, když přišla návštěva. Místo toho se usadil doprostřed koberce a začal se mýt. Pečlivě, s nasazením, jako by se na tenhle okamžik připravoval celý měsíc. Olíznul si tlapu, přejel si ucho, zastavil se, olíznul si hruď.
Tereza na něj civěla s pusou dokořán.
„Babi, proč má ten jazyk pořád ven?“
„Protože nemá přední zuby, Terezko. Někde je ztratil, ještě než přišel k nám. A víš co? Už mu to zůstane. Je to jeho podpis.“
Tereza chvíli přemýšlela. Pak slezla ze židle a pomalu, krůček po krůčku, se k němu přiblížila. Matouš přestal s hygienou a podíval se na ni.
„Můžu ho pohladit?“
„Když bude chtít, přijde sám. On si rád vybírá chvilku, kdy je na to připravenej. Je to takovej malej gentleman s motýlkem.“ Natáhla ruku — a stáhla ji zpátky. Ale Matouš vstal, přešel k ní a otřel se jí hlavou o koleno. Jednou. Dvakrát. Pak se posadil a nechal se drbat za uchem, zatímco Tereza tiše pištěla nadšením.
Jakub vylezl z úkrytu a postavil se vedle sestry.
Odpoledne už oba seděli na zemi a házeli Matoušovi papírovou kuličku. Tedy — házeli je k němu. On je ignoroval s ledovým klidem anglického lorda. Ale když Jakubovi upadla sušenka, Matouš se k ní přiblížil, očichal ji, vzal ji jemně do zubů a — místo aby ji snědl — položil ji klukovi zpátky na koleno. Jakub se rozesmál.
Seděla jsem u stolu a dívala se na ně.
Alena, která celou dobu postávala u dveří s výrazem „já ti to říkala“, najednou mlčela. V ruce držela hrnek s kávou a měla takovej ten pohled, kdy člověk přepočítává, co si o čem myslel.
„On je vlastně…“ začala.
„Jakej?“
Neodpověděla. Ale usmála se. Poprvé od chvíle, kdy za mnou tenkrát přišla s tím koláčem.
V pondělí před koncem ledna jsem seděla u veterináře. Doktor Novák, starší chlap s brejličkama na šňůrce, prohlížel Matouše už potřetí za dva měsíce.
„Ledviny se drží,“ řekl. „Zuby horší, to víte, ale na jeho věk a stav je to vlastně zázrak. Co mu dáváte?“
„Normální dietu. A rybí olej. Občas tvaroh. No, a hodně spánku.“
Doktor si sundal brýle.
„Víte… oni se k nám tyhlety staří kocouři dostávají většinou ve špatným stavu. Ale Matouš poslední měsíc přibral čtyři deka. S tímhle tempem tu bude ještě dlouho. Vlastně bych řekl, že ani nechce odejít. Má tady něco, co ho drží.“
Šla jsem domů a v přepravce se mi pod rukou chvělo teplé, vrnící tělo. Vystoupila jsem o zastávku dřív a prošla se parkem u Komenského sadů. Bylo něco po čtvrté, do tmy zbývala hodina a na lavičkách seděli lidi s pejskama a kafema. Matouš v přepravce cítil vzduch, strkal čumák k mřížce a větřil.
„Vydržíš tu se mnou ještě chvíli, co?“ zeptala jsem se ho. Nečekala jsem žádnou odpověď. Ale z přepravky se ozvalo krátké, tiché mňouknutí. První, co jsem od něj za celou dobu slyšela.
Zastavila jsem se v cukrárně na rohu a koupila dvě vanilkové rolády. Jednu pro sebe, jednu na později. Prodavačka se podívala do přepravky a usmála se. „Ten je krásnej. Takovýho bych taky chtěla.“ „Že jo,“ řekla jsem a poprvé po roce jsem neměla nutkání dodávat žádné vysvětlování.
Večer už ležel na pohovce vedle mě. Já četla, on spal. Motýlek měl konečně srovnaný, přišila jsem mu ho znovu a tentokrát rovně. Na zdi vedle dveří visela nová fotka — Tereza, Jakub a uprostřed Matouš s vyplazeným jazykem a výrazem, jako by mu to focení přišlo lehce nedůstojné.
Zhasla jsem lampičku.
Pokoj zaplnilo ticho. Nebylo prázdný, nebylo tíživý. Bylo obydlený. Dýchalo s námi. A já konečně neměla pocit, že na někoho čekám.
