Když David vkročil do vyhřátého sálu paláce Žofín, bylo mu deset a v rukou svíral patnáct bílých karafiátů, které ještě voněly deštěm. Boty mu čvachtaly, ale úsměv měl čistý, jako by si ho vypůjčil od filmových princů. Jeho osmiletá sestra Ema se krčila u vchodu a přes rameno měla plátěnou tašku s dalšími květinami. Bylo krátce po osmé večer a dcera majitele hotelového impéria se vdávala. Světla lustrů se tříštila o zlaté prsteny hostů a šampaňské teklo proudem. David procházel mezi stoly, nabízel karafiáty dámám v róbách a pokaždé tiše poděkoval, i když mu nikdo nedal víc než pár desetikorun.
Paní Radka Beranová, matka nevěsty, právě upíjela vodu, když náhle vykřikla tak pronikavě, že houslista přestal hrát. „Můj medailon!“ Sevřela si hruď, kde ještě před chvílí visel oválný stříbrný šperk s modrým safírem uprostřed. „Babiččin medailon je pryč!“ Její manžel, pan Beran, statný podnikatel, který neměl ve zvyku čekat, přikročil ke kraji tanečního parketu a objel pohledem všechny přítomné. Jeho oči se zastavily na chlapci v promočené košili.
„Ty,“ řekl a ukázal na Davida tlustým ukazováčkem. „Okamžik jsi stál vedle našeho stolu. Vysyp kapsy.“ David se zastavil. Srdce mu poskočilo, ale hlavou mu bleskla jediná myšlenka: *Ema se dívá*. Otočil se k sestře, která už stála ve dveřích s otevřenou pusou, a zavrtěl hlavou. „Nic jsem nevzal, pane.“ Jenže pan Beran už k němu byl na dva kroky. Levou rukou chytil kluka za rameno a pravou mu vjel do kapsy u kalhot, odkud vytáhl lesklý stříbrný řetízek. Medailon se zhoupl před očima všech hostů jako kyvadlo.
V sále to zašumělo jako vosí hnízdo. Někdo zasykl „cikáni“, jiný si demonstrativně přitáhl kabelku. Servírka položila tác a vytočila číslo policie. Emě se rozklepala brada a po tvářích jí stékaly slzy, ale nehlesla. David stál jako solný sloup, i když moc dobře věděl, odkud se medailon v jeho kapse vzal. Před pěti minutami k němu přistoupil Patrik, synovec pana Berana, který měl na sobě smoking a v ruce nedopalek, a zeptal se, jestli mu prodá jeden karafiát. Zatímco David vybíral ten nejčerstvější, ucítil lehké škubnutí u stehna. Nic víc. Když se podíval vedle, Patrik už odcházel, v dlani mačkal bílý stonek a přes rameno se na něho culil od přípravného stolku u kuchyně. Ten samý Patrik teď stál opodál se sklenkou v ruce a tvářil se znechuceně.
Dva uniformovaní policisté vešli hlavním vchodem a zamířili rovnou k Davidovi. Jeden z nich vytáhl pouta, druhý se ptal: „Koho jsou ty kytky?“ David cítil, jak mu tuhnou nohy, ale neřekl nic. A pak se to stalo. Ema odstrčila starší dámu, která jí stála v cestě, rozběhla se doprostřed parketu a zastavila se přímo pod obřím křišťálovým lustrem. Ruce měla založené, ale hlas jí zněl jistěji, než byste u osmiletého dítěte čekali. „Můj brácha mluví pravdu!“
Patrik se uchechtl a odložil skleničku. „A jak to chceš dokázat, ty malá? Tady ti nikdo neuvěří.“ Ema se na něho ani nepodívala. Místo toho zvedla ruku a namířila ukazováčkem na čtyřhranné černé zařízení připevněné těsně pod stropem nad vstupními dveřmi. Kamera. Blikala červenou diodou, tiše a trpělivě.
V sále nastalo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Pan Beran zvedl obočí a podíval se na svou ženu, která se ještě chvěla. „Ta kamera… nahrává?“ obrátil se k vedoucímu sálu, který se už belhal dopředu s klíči od technické místnosti. „Samozřejmě, pane řediteli. Nonstop.“ Patrikův obličej změnil barvu z pivní na sýrovou. O krok couvl, ale cestu mu zatarasil jeden z hostů, starší muž s plnovousem.
Trvalo to necelých osm minut, než se na velkém plátně, kde předtím běžely svatební fotografie, objevil zrnitý záznam. Všichni viděli, jak paní Beranová nadšeně tleská novomanželům a medailon se jí posouvá na kraj stolečku. Viděli, jak se k němu blíží Patrik, kontroluje, zda se nikdo nedívá, a jediným pohybem ho sevřel do dlaně. Pak si ho prohlédl u baru, prstem přejel po safíru, a když uviděl Davida, pomalým krokem k němu přistoupil. Záběr byl jasný: levá ruka podává minci za karafiát, pravá současně vklouzne chlapci do kapsy a pouští do ní řetízek. Jako malá lež, co si hledá cestu.
Patrik vyrazil k východu, ale zakopl o práh a rozplácl se na dlaždicích dřív, než stačil říct jediné slovo. Policisté se otočili od Davida a zvedali ho ze země, zatímco pan Beran si sundal brýle a protřel si kořen nosu. V sále to zašumělo znovu, ale tentokrát v tom bylo víc studu než strachu.
David objal Emu tak pevně, až jí z vlasů vypadla gumička. Paní Beranová za nimi přišla, poklekla na parkety a podala jim otevřenou obálku. „To je… omluva,“ řekla tiše a ve tváři měla víc vrásek než před hodinou. „Prosím, nezlobte se na nás.“ David se na obálku podíval, pak na Emu, a ona mu nepatrně kývla. Vzal ji.
Když vycházeli ze dveří paláce na náplavku, měla Ema v jedné ruce zmačkanou gumičku a v druhé poslední bílý karafiát, který David nestihl prodat. Déšť ustal, vzduch voněl po lipách a po řece. Ema zastrčila květinu bratrovi do knoflíkové dírky a poprvé za celý večer se na něj usmála.
