Do butiku na Pařížské ulici vešel chlap v odrbané větrovce. Vypadal, jako by právě slezl z lešení. Tereza zvedla hlavu od vitríny a usmála se. Ostatní prodavačky dělaly, že ho nevidí.
Muž se loudal mezi vystavenými hodinkami a mžoural na cenovky. Kristýna, která právě upravovala řasenku za pultem, si povzdechla tak, aby to slyšel i na ulici.
„Pane, tady začínají ceny na padesáti tisících,“ procedila.
„Já vím,“ odpověděl chlap klidně. „Jen se dívám.“
Tereza položila hadřík, kterým leštila sklo, a přistoupila k němu. „Můžu vám něco ukázat? Třeba tenhle model s chronografem? Je krásný, i když si ho nekoupíte.“
Chlap na ni pohlédl a v jeho očích se mihlo něco, co neuměla pojmenovat. Zábava? Smutek?
„Klidně,“ řekl. „Ale zrovna jsem někde nechal peněženku. Asi jsem ji vytrousil venku.“
Kristýna protočila oči. „To známe. Za chvíli bude chtít zavolat taxík a pak zmizí s hodinkami v kapse.“
Tereza se otočila. „Kristýno, běž si dát kafe. Já to vyřídím.“
Vedoucí Patrik, který do té doby telefonoval v zázemí, vykoukl. Zahlédl ošuntělého zákazníka a hned zase zmizel.
Tereza vzala muže za loket. „Pojďte, podíváme se ven. Třeba vám vypadla u vchodu.“
Venku mrholilo. Dlažba na Pařížské byla mokrá a odrážela světla pouličních lamp. Tereza si klekla na chodník a nahlížela pod zaparkované auto. Muž stál vedle ní a díval se, jak si špiní bílé rukávy halenky.
„Tady není,“ řekla po pěti minutách. „Vážně nevím, kde jste ji mohl ztratit. Ale jestli chcete, můžeme zavolat na městskou policii, třeba ji někdo odevzdal.“
Muž zavrtěl hlavou. „Už to není potřeba. Stejně v ní nic nebylo.“
Tereza se narovnala a otřela si mokré dlaně do kalhot. „Tak proč jsme ji hledali?“
Neodpověděl. Místo toho se podíval někam za její rameno, kde právě zastavily tři černé vozy Audi. Z nich vystoupili chlapi v oblecích a rozestavěli se kolem nich jako stín.
Tereza ztuhla. Jeden z mužů, plešatý obr s jizvou na bradě, přistoupil k jejímu zákazníkovi a řekl: „Pane Králi, auto čeká.“
Vzduch zhoustl. Tereza se podívala na muže ve větrovce, pak na ochranku, pak zase zpátky. V hlavě jí naskočila ta jediná věta – pane Králi.
Radim Král. Majitel celého řetězce hodinářství, hotelů a realit, o kterém se šeptalo, že ovládá i tu lepší polovinu pražského podsvětí. A ona před ním klečela na chodníku a hledala neexistující peněženku.
„Vy jste…“ začala, ale hlas jí selhal.
Radim k ní přistoupil. „Promiňte. Opravdu. Chtěl jsem jen vidět, jak se lidi v mých obchodech chovají k někomu, kdo nevypadá solventně. Netušil jsem, že to zajde takhle daleko.“ Kývl na své lidi. „Ustupte.“
Ochranka couvla, ale Tereza cítila, jak se jí za krk plazí studený pot. Znala historky o lidech, kteří měli tu smůlu, že Krále naštvali. Nemizeli, ale končili bez práce, bez bytu, občas i bez zdravého rozumu.
„Dobře to zahrál,“ řekla tiše. „Teď už asi půjdu domů. Mám noční směnu v samoobsluze.“ Přehodila si popruh kabelky přes rameno a vykročila.
„Terezo.“ Její jméno vyslovil tak nějak samozřejmě, jako by ho znal roky. „Můžu vás doprovodit na autobus? Je tma a tahle ulice není po deváté zrovna přívětivá.“
Otočila se. „S nimi za zády? To spíš budu vypadat, že mě eskortuje policie. Děkuju, nechci.“
Šla. Za sebou slyšela tlumené hlasy. Pak kroky. Jeden pár – jeho.
„Alespoň mi dovolte zaplatit účet za tu peněženku,“ zavolal.
Neubránila se krátkému, hořkému smíchu. „Nic jste neztratil.“
„Ale vy ano. Ztratila jste iluzi, že jste udělala dobrý skutek, a já vám za to dlužím omluvu. Poctivě. Žádné peníze, žádné odměny. Jen lidská omluva za to, že jsem vás použil jako důkaz, že můj personál nestojí za nic.“
Zastavila se pod výlohou zavřeného květinářství. Podle odrazu viděla, že Radim Král stojí metr za ní a ruce si nacpal do kapes té staré větrovky, jako by mu bylo zima. Směšné – muž, který vlastní půlku Smíchova, a mrzne v nylonové bundě.
„Já vás chápu,“ řekla nakonec. „Když máte prachy, lidi se před vámi lísají a vy nepoznáte, kdo je skutečný. Ale víte, co mě štve? Že jste si na to vybral zrovna mě. Já mám dost honorování za to, že jsem slušná. Naposledy mi sousedka vynadala, že jsem prý blbá, když zadarmo pomáhám cizím. Teď se ukáže, že jsem blbá opravdu, protože jsem nepoznala majitele firmy v převleku.“
Radim mlčel. Pak zvedl ruku a opatrně, jako by sahal na porcelán, se dotkl jejího ramene. „Nejste blbá. Jste upřímná. A přesně takové lidi hledám, ať už v obchodech, nebo v životě. Dneska jste mi prokázala, že tovaryš, co mi honí lidi z krku do bačkor, mi lže už tři čtvrtě roku. To je víc, než udělala moje účetní za celou dobu.“ Ticho. „Takže vlastně děkuju. A teď už opravdu zmizím. Dobrou noc, Terezo Nováková.“
Než stačila odpovědět, otočil se a zamířil k čekajícímu vozu. Dívala se za černými světly, dokud nezmizela ve směru na Malou Stranu.
Druhý den ráno seděl Patrik v kanceláři firmy Král Holding v osmém patře výškové budovy na Pankráci a třásly se mu ruce.
Radim seděl za mahagonovým stolem a prohlížel si monitor. „Patriku, za poslední tři měsíce zmizely z trezoru butiku troje hodinky. Všechny starožitné. Vždycky po zavíračce, a ráno zase naskočily na své místo. Přístupový kód do trezoru máte jen vy a já. Můžete mi říct, co to má znamenat?“
Patrick zbledl. „Já… to je omyl. Určitě nějaká chyba v systému…“
„A ten bytový dům na Žižkově, který jste před třemi týdny koupil přes nastrčenou firmu – to je taky systémová chyba?“
Do kanceláře vešla Kristýna, celá v pastelové halence a s dokonalým make-upem, ale pod očima měla fialové kruhy. Radim na ni ukázal prstem na židli. „Sedněte si. Vy mi vysvětlíte, proč jste včera chtěla vyhodit zákazníka, který si jen prohlížel zboží, a proč jste Tereze v účtárně schovávala faktury za opravy hodinek, aby vypadala neschopně.“
Kristýna otevřela pusu, ale nezmohla se na slovo. Pak vyhrkla: „Vždyť ona je taková… pomalá. Každému vysvětluje hodinový strojek, jako by byl blbeček. Brzdí tržby. Já jen chtěla, aby to Patrik viděl a přeřadil ji do skladu.“
„Kde by vydělala o pět tisíc míň měsíčně,“ dokončil Radim. „Což by vašemu egu zřejmě udělalo dobře. A co ten dopis o zvýšení nájmu, který jste včera nechala podstrčit pod dveře jejího bytu?“
Kristýna ztuhla. Patrik se na ni otočil s vytřeštěnýma očima – on o tom nevěděl.
„Ano, to už nebylo vaše dílo, Patriku, ale někoho jiného. Jeden starší pán, který si říká Viktor Hájek, má menší problém s mojí rodinou už od revoluce. A vy, Patriku, jste mu ochotně vykecával informace o tom, jak to v butiku chodí. Výměnou za pár akcií v jeho firmě. To je vlastizrada, za kterou bych vás měl vyrazit a ještě zažalovat o náhradu škody.“ Radim vstal. „Ale udělám to jinak. Oba zůstanete na svých místech, dokud tuhle záležitost nevyřeším. A svévolně nehnete prstem, jinak uslyšíte slovo ‚audit‘ v tónu, ze kterého se vám bude chtít zvracet. Jasné?“
Oba přikývli. Kristýně tekly slzy, ale ne ze strachu – ze studu. Když se za nimi zavřely dveře, Radim si sedl a vytáhl z kapsy saka starý kapesní hodinky s popraskaným sklíčkem. Ty, které včera večer přinesl do jeho kanceláře kluk jménem Matěj – Terezin bratr – a položil je na stůl se slovy: „Našla je ségra v zástěře. Patří vám?“
Radim otočil hodinky. Na vnitřní straně víčka byla vyryta písmena R.K. – jeho iniciály. A vedle toho drobná fotografie. Když ji opatrně vyjmul, zjistil, že pod ní je druhá, schovaná: žena s mužem před kostelíkem v Podkrkonoší, oba mladí, v ruce dítě.
Na muži poznal svého otce. Na ženě matku Lucii, která zemřela, když mu bylo osmnáct. A dítě – to musel být on.
Na zadní straně fotografie někdo starým inkoustem napsal: Pro dítě, které nesmí zdědit mé nepřátele.
Radimovi se zatajil dech. Tuhle větu slýchával v dětství, ale myslel si, že je to jen otcova oblíbená průpovídka. Teď začínal tušit, že to bylo varování.
Než stačil cokoliv udělat, zazvonil mu telefon. Na displeji vyskočilo neznámé číslo.
„Pane Král, tady Helena, sestra Viktora Hájka. Neznáte mě, ale vím, že jste v nebezpečí. Hodinky patřily vaší matce. Někdo je hodil do zástěry prodavačce, aby vás donutil je najít. Někdo, kdo ví, že vaše matka nezemřela na nemoc. Utečte z Prahy, dokud je čas. A hlavně – chraňte tu dívku a jejího bratra. On si pro ně přijde ve chvíli, kdy zjistí, že jste na stopě.“ Zavěsila.
Radim polkl. Vzpomněl si na Matěje, jak mu včera v kanceláři vysvětloval, že hodinky jsou jako lidi – důležité je to uvnitř. A na Terezu, jak v dešti hledala peněženku, která nikdy neexistovala.
Zmáčkl tlačítko na stole. „Marku, okamžitě pošli auto k bytu Terezy Novákové na Žižkově. A neozbrojený doprovod. Teď hned!“
Marco – šéf ochranky – se rozběhl. Radim popadl bundu a vyrazil za ním. Věděl, že pokud Viktor Hájek zabil jeho matku kvůli nějakému starému sporu o dědictví firmy, určitě se nezastaví před ničím. A Tereza s Matějem teď byli jen figurkou na šachovnici.
Když přijížděli k činžáku, uviděl světla sanity a policejních vozů. Srdce mu spadlo do kalhot. Vystoupil dřív, než auto zastavilo.
U vchodu stál Matěj v pyžamu a funěl do dlaní. Tereza vedle něj třímala v ruce hasičák a její halenka byla potrhaná. Na zemi ležel svázaný muž v černé kombinéze, kterého právě nakládali do policejní dodávky.
„Pane Král!“ Matěj na něj zamával. „Ségra ho praštila hasičákem! To bylo hustý!“
Tereza se na Radima podívala. Oči měla rozšířené, ale hlas pevný. „Přišel oknem. Chtěl odnést Matěje. Prý si pro něj přijde strejda Viktor. Tak jsem mu vysvětlila, že strejda si dneska nepochutná.“ Odhodila hasičák.
Radim k nim došel a zastavil se těsně před Terezou. „Tys mi řekla, že tvůj život je jen nájem, autobusy a léky. Žádná detektivka. A zatím ty jediná jsi dokázala zastavit chlapa, na kterého moje ochranka čekala venku jak pitomci.“ Hlas se mu zadrhl. „Tvoje máma měla pravdu. Lidi se ukážou, když si myslí, že se nikdo důležitý nedívá. Ty jsi ukázala víc než kdokoliv, koho znám.“
Tereza sklopila hlavu. „Já se jen lekla. Instinkt.“ Pak zvedla oči. „A kdo je Viktor Hájek? Proč jde po mně a po Matějovi?“
„Protože já jsem dítě, které nesmí zdědit jeho nepřátele. Moje matka byla zavražděná a ten starý muž si myslí, že když se dostane k někomu, na kom mi záleží, vyjedná si podíl na mém majetku. Nebo něco horšího.“ Podíval se na ni. „Ale já mu nedovolím, aby ti ublížil. Ani Matějovi. Jestli dovolíš, postarám se o to, aby tenhle barák patřil lidem, co ho nechtějí vybydlet. A taky –“ vydechl – „jestli budeš chtít, nabídnu ti práci v centrále. Žádné zvláštní zacházení. Prostě budeš školit zaměstnance, jak se chovat k lidem. Protože tohle nikdo z mých manažerů neumí.“
Matěj ho chytil za rukáv. „To je borec. A ty hodinky – tys je fakt našel?“
Radim mu podal ty staré z kapsy. „Jsou tvoje. Opravíme je. Budou tikat. Jako tvoje sestry srdce – pořád, i když je těžko.“ Matěj se začervenal a přitulil se k Tereze.
O tři týdny později seděl Radim na terase kavárny Arco na Dlouhé třídě a díval se, jak Tereza ukazuje Matějovi hodinový strojek na lavičce naproti. Slunce jí svítilo do vlasů a smála se. Chlapec držel opravené hodinky a zkoumal je lupou.
Radim k nim přistoupil a položil na stůl dvě bílé obálky. „Tady je nájemní smlouva na nový byt v Holešovicích. A tady tvoje pracovní smlouva. Podepíšeš to?“
Tereza si je přečetla a pak řekla: „Počkej, tady je v kolonce ‚Zaměstnavatel‘ podepsaný i Matěj. Proč?“
Radim pokrčil rameny. „Protože náš nový dětský poradce pro upřímnost má za úkol kontrolovat, jestli se ke mně lidi chovají normálně a ne jen kvůli mým penězům. Plat pět stovek na hodinu. Plus zmrzlina denně. Máš to černé na bílém.“ Matěj vykřikl radostí.
Tereza zakroutila hlavou a rozesmála se. „Zbláznil ses? Dítěti nedáš korporátní smlouvu!“
„Dobře, tak jen ty dvě zmrzliny týdně. Ale za to ať mi slíbí, že si nevymyslí další detektivní pátrání, jinak z něj vyroste lepší šéf než já.“ Podíval se na Terezu. „A ty – ty mi prosím tě řekni, co si o mně myslíš. A ne jen to hezké.“
Tereza si povzdechla, vzala propisku a podepsala obě smlouvy. Pak se na něj podívala a prohlásila: „Myslím, že jsi ten nejotravnější, nejzamotanější a nejhodnější člověk, který kdy předstíral ztrátu peněženky. A jestli mi ještě jednou zatajíš nějaké tajemství, praštím tě, Radime Králi, touhle kabelkou. Platí?“
Místo odpovědi vytáhl z kapsy ten starý strojek, na kterém už tikaly minuty. A mlčky jí ho podal.
Na druhém konci Prahy seděl ve vyšetřovací cele Viktor Hájek a díval se na mříže. Radim nepotřeboval mstu. Stačilo mu, že konečně zjistil, kdo mu vzal matku. A že má vedle sebe někoho, kdo mu vrátil čas.
