Před párkem v rohlíku na benzince U Dvou lvů stál starší chlap v obleku, co pamatoval křest ohněm na maturitním plese před dvaceti lety. Byl jsem to já. Na účtě mi svítilo jedenáct set čtyřicet korun — výplata měla přijít až za týden. Holka za pultem na mě koukala, jak dlouho ještě budu lovit tu poslední dvoukorunu, a já si v tu chvíli připadal jako žebrák.
Nebyl jsem žebrák. Dvacet osm let jsem tahal trubky po celým Brně jako instalatér. Když vám ve tři ráno praskne stoupačka v paneláku na Lesné, někdo jako já sedne do dodávky a jede. Můj starý Ford Transit měl nájezd jako na Měsíc a zpátky. Vychoval jsem dceru. Sám. Její matka odešla, když bylo Elišce sedm, protože "normální chlap vydělává víc než na nájem v Bystrci". No, já víc neměl. Ale tu holku jsem srovnal do latě, odchodila zdravku, pak vysokou. A teď si brala Roberta.
Robertův táta vlastnil síť autosalonů v Jihomoravském kraji. Na zásnubní večeři v restauraci Na Knížecí objednal víno, co stálo víc než moje týdenní tržba. Seděl jsem tam v kožené bundě, co mi před lety dala ségra, a snažil se neklepat kolenem, aby nezvonilo nádobí.
Půl roku před svatbou jsem nespal. Každou noc jsem ležel v posteli a přemýšlel, jestli si na obřad půjčit něco v půjčovně na České, nebo risknout to svoje. Měl jsem jedny kalhoty a sako, co mi před deseti lety koupila mamka, než umřela. Tmavě modré, na loktech už lehce ošoupané. Jednou jsem je vytáhl ze skříně, postavil se před zrcadlo v předsíni a díval se na sebe. Žárovka nade mnou zablikala a já si řekl: "No, tak v tomhle tam prostě půjdeš, vole. Nic jinýho nemáš."
Svatba byla na zámku Křivoklát. Když jsem zaparkoval svůj Transit mezi naleštěné Audi a BMW z Robertovy rodiny, chtěl jsem se otočit a jet domů. Stejskalův Transit s rezavým lemem blatníku uprostřed týhle parády — jako by někdo na výstavu orchidejí dotáhl kopřivu. Vystoupil jsem, narovnal si sako, a šel dovnitř.
Uvnitř gotického sálu to vonělo liliemi a drahou kolínskou. Hosté postávali ve skupinkách, ženy v hedvábí, chlapi v dokonale padnoucích oblecích. Slyšel jsem je, ještě než jsem došel k lavicím.
"To je jako otec nevěsty? Proboha…"
"Mohl si aspoň půjčit něco normálního."
"Vypadá, že sem zabloudil z montáže."
"Chudák Eliška, to musí být ostuda."
Zastavil jsem se u třetí lavice. Nohy mi ztěžkly. Nikdy v životě jsem nechtěl být jinde tak moc jako v tu chvíli — nejlíp někde pod podlahou, mezi trubkama, tam by mi bylo líp. V krku jsem měl knedlík velikosti tenisáku. Začal jsem se otáčet ke dveřím. Vážně jsem chtěl vypadnout.
A pak přišel Robert.
Prošel uličkou mezi lavicemi, vysoký, nažehlený, v obleku, co voněl novotou. Každý krok mu klapal na kamenné podlaze. Ticho v sále zhoustlo jako před bouřkou, všichni se dívali, co ten mladý ženich udělá — jestli mě vyprovodí, nebo se ke mně aspoň nepřizná.
Zastavil se přede mnou. Podíval se na moje sako, na vytahané rukávy, na nitku, co mi čouhala u kapsy, a pak se podíval na mě. Měl oči svojí matky, mimochodem, to mi došlo až mnohem později.
Pak promluvil. Hlasitě, aby to slyšeli i ti vzadu u varhan:
"To sako je modrý, že jo."
V sále nastalo absolutní ticho. I ty husy, co předtím špitaly, ztichly. Čekal jsem ránu z milosti.
"Vaše máma vám ho koupila, viďte. Eliška mi o tom říkala. Prý jste ho měl na sobě, když jste ji vezl do porodnice. A na všech jejích besídkách, i když jste musel odjet rovnou z práce a byl jste utahanej jako kotě."
Mrkl na mě. Pane bože, ten kluk na mě mrknul. A pokračoval:
"Víte co, pane Václav? Já mám doma pět obleků. Z každýho jsem vyrostl dřív, než jsem ho stihnul unosit podruhý. Ale tohle sako — to je něco, co vážně něco pamatuje. A já jsem strašně rád, že jste ho dneska vzal. Protože moje žena — vaše dcera — je tu dneska kvůli vám. A to se počítá. Ne ty hadry."
Natáhl ruku a stiskl mi rameno. Pevně. Jako chlap chlapovi, co spolu něco vědí. Pak se rozhlédl po všech těch naleštěných příbuzných a dodal úplně klidně:
"A příště, než začnete někoho pomlouvat kvůli oblečení, vzpomeňte si, že ten člověk, co stojí před váma, možná obětoval poslední prachy na to, aby jeho dcera mohla chodit do školy. A že takový věci se do banketu neproplácej."
Nikdo ani nedutal. Strýc z Robertovy strany, chlapík s tváří buldoka a hodinkama Rolex, si začal povolovat kravatu. Jeho žena se dívala do země a rudla až ke špičkám uší. Ta, co předtím nejvíc pomlouvala.
Já tam stál jako solnej sloup a po tvářích mi tekly slzy. Ani jsem je nestíral. Měly volno.
Obřad proběhl nádherně. Eliška zářila, Robert z ní nespustil oči, a když mi po obřadu vklouzla ruka do dlaně a zašeptala "Tati, my jsme to dali", málem jsem se rozbrečel podruhý.
Večer na hostině za mnou přišla Robertova matka. Tuhle ženskou jsem se bál ze všech nejvíc — vždycky na mě koukala, jako bych na zem spadl z kola od tramvaje. Teď si přisedla vedle mě, položila si kabelku na kolena a chvíli mlčela. Pak řekla: "Pane Václave, já se vám chci omluvit. Robert mi před obřadem řekl, že jestli ještě jednou uslyší, že o vás někdo něco řekne, vystěhuje se i s Eliškou a my už ho neuvidíme. A já mu věřím. Takže… děkuju, že jste tu. A tohle sako… to si nechte. Vypadáte v něm jako chlap, co drží slovo."
Podala mi skleničku šampaňskýho, ťukla si se mnou a odešla. Upil jsem. Bylo to nejdražší víno, jaký jsem kdy měl v puse. Ani mi nechutnalo, ale bylo mi to jedno.
O půlnoci jsem stál na nádvoří zámku, koukal na hvězdy a poslouchal, jak uvnitř hraje kapela Mirage nějakej starej hit. Sako jsem si zapnul na všechny tři knoflíky, ačkoliv v Brně v srpnu bylo vedro k padnutí. V kapse mi zazvonil mobil. SMS od Elišky: "Miluju tě, táto. A Robert říká, že už ti nikdy nedovolí jet Transitem — prej ti pořídíme něco, co má klimu."
Zasmál jsem se nahlas. Otočil jsem se a šel zpátky dovnitř, za svojí rodinou. Ta stará modrá látka na ramenou byla najednou lehká jako peří.
