Bratr by řekl, že jsem si to vymyslela. Matka by mlčela. Ale já to cítila hned u dveří: v bytě na Vinohradech bylo cítit mokré dřevo a studený kouř, i když venku bylo třicet stupňů. Táta zemřel v únoru, ale ten pach se pořád vracel, jako by se schovával v záclonách.
Seděla jsem u stolu v kuchyni a třídila papíry. V ruce jsem držela starý sešit s tvrdými deskami, ve kterém bylo mými písmeny napsáno: „Seznam dárců, říjen." Nic víc. Jen jména, částky, telefonní čísla. A přesto mě z toho sešitu bolely prsty.
Byla to moje práce. Sedm let jsem obcházela firmy v Praze, v Brně, v Liberci. Sedm let jsem poslouchala, že jsme malý projekt, že na stipendia pro děti z malých měst nejsou peníze, že to nikoho nezajímá. A sedm let jsem odpovídala: zajímá. Loni jsme rozdělili 1,2 milionu korun mezi čtyřicet tři studentů. Letos jsem měla slíbeno 1,8 milionu – pokud dnešní večer dopadne dobře.
Pak přišla Anna.
Anna byla moje mladší sestra. Vždycky přišla pozdě. Vždycky měla lepší boty. Vždycky uměla vstoupit do místnosti tak, že si lidi mysleli, že je to její nápad.
Když se táta v nemocnici naposledy nadechl, držel mě za ruku a řekl: „Nedávej svou práci lidem bez srdce." Tehdy jsem si myslela, že mluví o úřednících. O známých. O cizích lidech.
Nemluvil o nich.
Bál se jí.
—
Ten večer, dvacátého osmého srpna, jsem stála u registračního stolu v hotelu Julius a dívala se na zlatý jmenovkový štítek, který mi podala žena s tabletem v ruce. Byl prázdný. Žádné jméno, žádná fotka, jen zlatý rámeček, ve kterém se odráželo světlo z lustru.
„To bude omyl," řekla jsem tiše.
Žena se podívala za mě. Ne na mě.
Za mnou stála Anna v bílém kostýmu. Usmívala se tím svým úsměvem z dětství – tím, který nasazovala, když mi vzala panenku a pak řekla, že jsem si ji zapomněla u babičky.
„Žádný omyl," řekla. „Dnes večer prostě nejsi na seznamu zakladatelů."
V tu chvíli spustili potlesk. Na velkém plátně za pódiem se objevilo logo nadace. Naší nadace. Mé nadace.
Anna šla k mikrofonu. Hodiny nad barem ukazovaly za pět minut sedm.
—
Nechtěla jsem tam být. Vážně.
Když mi Anna volala, že mám přijít na ten galavečer, řekla jsem jí, že nechci. Že je to cirkus. Že tam budou lidi, kteří si honí triko, a já s tím nechci mít nic společného.
Ona se na mě podívala tím svým klidným, sametovým pohledem a řekla: „Ale ty tam musíš být, Eliško. Přece jsi to celé vymyslela."
No právě.
Seděla jsem vzadu u stolu s matkou. Matka si upravovala pramen vlasů a usmívala se na všechny strany. Byla šťastná. Její mladší dcera byla hvězda.
Já jsem svírala ten prázdný zlatý štítek v dlani tak pevně, že mi okraj nechal na kůži červenou rýhu. Polkla jsem naprázdno a dolila si vodu, i když jsem měla sklenici plnou.
Anna mluvila do mikrofonu:
„Tento projekt vznikl z rodinné bolesti. Někdy musí člověk zachránit myšlenku před lidmi, kteří ji nedokážou nést důstojně."
Lidé přikyvovali. Někdo se na mě podíval, rychle odvrátil zrak. Někdo jiný si přiložil ubrousek k ústům, aby zakryl úsměv.
A pak jsem uviděla tu věc.
Na Annině zápěstí byl tátův starý kožený náramek s malou kovovou destičkou. Koupila jsem mu ho v prvním roce nadace za osm set korun v obchůdku na Národní, když jsem ještě věřila, že se dá všechno napravit. Dal mi ho v nemocnici poslední den.
Ztratila se mi před měsícem, dvacátého osmého července – pamatuji si to datum, protože jsem ten den kvůli tomu obrátila celý byt vzhůru nohama. Ptala jsem se tehdy Petra, jestli ho neviděl. Řekl, že jsem ho určitě někam založila. O tři dny později jsem si do chodby nechala nainstalovat malou kameru – ne kvůli sestře, kvůli klidu. Teď byl náramek na Annině ruce.
Vstala jsem.
—
Matka zvedla hlavu, když jsem došla k prvnímu stolu.
„To je moje," řekla jsem.
Anna se do mikrofonu zasmála. Ne nahlas. Jemně, elegantně.
„Je dnes večer všechno tvoje, Eliško? Projekt, náramek, pozornost?"
Někdo se nervózně zasmál.
Matka se ke mně otočila.
„Nedělej scénu. Ne dnes."
„Ukradla mi nadaci," řekla jsem.
Petr vstal.
„Eliško, prosím tě. Promluvíme si potom."
To „potom" mě udeřilo. Protože znamenalo, že už si vybral. Stál vedle Anny. Můj partner. Muž, se kterým jsme měli v listopadu svatbu. Stál vedle mé sestry.
Vytáhla jsem telefon a otevřela aplikaci kamery. Ruce se mi třásly tak, že jsem musela obraz dvakrát přiblížit, než jsem našla ten správný záznam – ten z osmadvacátého července, 22:14.
„Než něco řekneš," řekla jsem nahlas směrem k pódiu, „ráda bych to pustila i tobě."
—
Šla jsem k technikovi u zvukového pultu a podala mu telefon. Chvíli váhal, pak se podíval na ředitele hotelu, který jen kývl.
Na plátně za pódiem se logo nadace nahradilo zrnitým záběrem z chodbové kamery. Anna vchází do mého bytu vlastním klíčem. Za ní Petr. Anna otevírá skříňku u okna, bere krabičku, vytahuje náramek. Čas na záběru: 22:14:37.
Nikdo se nepohnul.
Petr udělal krok ke mně.
„Eliško, nebylo to tak, jak to vypadá."
Podívala jsem se na něj a čekala, že mě zabolí u srdce jako předtím. Nebolelo. Jenom jsem si uvědomila, že už dva měsíce spím sama na kraji postele, protože jsem se od jara nevědomky vyhýbala jeho straně.
„Bylo to přesně tak," řekla jsem.
Anna se pokusila sundat náramek z ruky – rychle, nešikovně, jako by ho chtěla schovat do kapsy. Přezka se zasekla o rukáv kostýmu a ona s ní zápolila skoro deset vteřin, než ji servírka vedle stolu tiše požádala, ať se posadí.
Matka začala plakat. Ne za mě. Za to, že se její oblíbená dcera přistihla před lidmi, kteří rozhodují o penězích a jménech na plaketách.
—
Vzala jsem si mikrofon od techniky – vypůjčila, ne po Anně, ta ho položila na stůl a odešla stranou k oknu.
„Tato nadace nese jméno mého otce. Sedm let jsem sháněla peníze pro děti, které by jinak na střední školu nedosáhly. Loni jsme podpořili čtyřicet tři studentů. Letos budeme pokračovat – já, s novým vedením, od pondělí z jiné adresy."
První dvě vteřiny nikdo netleskal. Slyšela jsem jen cinkání příboru, který někdo pokládal na talíř.
Pak vstala žena u zadního stolu – majitelka menší stavební firmy z Kladna, se kterou jsem před dvěma lety podepisovala první smlouvu o daru. Za ní další člověk. Pak dalších deset.
Anna vyšla bočními dveřmi vedle šatny. Petr šel za ní, ale zastavil se u dveří, otočil se, jako by čekal, že ho někdo zavolá zpátky. Nikdo to neudělal.
Zůstala jsem stát s prázdným zlatým štítkem v dlani.
—
O čtrnáct dní později, prvního září ráno, jsem odemykala novou kancelář na Praze 3, v ulici Radhošťské, kde nám pronajali dvě místnosti v druhém patře za jedenáct tisíc měsíčně. Krabice s papíry stály ještě neroztřízené u zdi.
Náramek mám na ruce. Přezku mi opravil hodinář v pasáži u Muzea, stálo to tři sta korun, počkala jsem si na to čtvrt hodiny. Kovová destička s tátovým iniciálem je pořád na svém místě.
Anna mi nepsala. Matka mi volala jednou, krátce, o tom, jestli si vezmu zpátky i babiččin servis, který zůstal u ní v bytě. O náramku, o galavečeru, o Petrovi se nezmínila ani slovem.
Zapnula jsem kávovar, který mi darovala jedna z dárkyň – ta paní z Kladna, s kartičkou: „Ať to tu voní jako začátek, ne jako konec." Zatímco se vařila první káva, zazvonil telefon. Volala paní učitelka z gymnázia v Liberci, ptala se, jestli letos zase otevřeme přihlášky na stipendia.
Řekla jsem, že ano. Že v říjnu.
Otevřela jsem sešit s tvrdými deskami, obrátila novou stránku a napsala nahoře: „Seznam dárců, září."
