První večer, co jsme přivezli naši malou Elišku domů, se Matěj zastavil ve dveřích pokoje a odmítal vejít dál. Držel se futer a oči upíral na postýlku, jako by v ní ležela nějaká temná věc, ne jeho dlouho očekávaná sestra.
„Pojď, zlato, budeš se moci podívat zblízka,“ řekla jsem a podala mu ruku, ale on ucukl a zamumlal tak potichu, že jsem ho málem neslyšela: „To není moje sestra, mami…“
Musela jsem se pousmát. Celé měsíce se na ni těšil. V obchodě jí vybral deku s králíčky za sto osmdesát korun, ve školce všem ukazoval fotku z ultrazvuku a sliboval, že bude „ten nejlepší velký brácha na světě“. I v porodnici u mě seděl na posteli, držel Elišku za malinkatou ručku a šeptal jí do ouška, že už ji nikdy nikdo neublíží. Tehdy mi to připadalo roztomilé.
Jenže sotva jsme překročili práh našeho bytu v Plzni, Matěj se od ní odtáhl. Nechtěl se jí ani dotknout, a když začala plakat, zakrýval si uši a utíkal do kuchyně pod stůl. První noc jsem si říkala, že je to jen únava a žárlivost, že si zvykne. Ale druhý den ráno, sotva otevřel oči, zase zamumlal: „Mami, to pořád není ona.“ Manžel to přešel mávnutím ruky — s pětiletým klukem se přece o novorozeněti nehádá. Jenže mě to vrtalo hlavou. Když se situace opakovala i odpoledne a Matěj seděl na chodbě s autíčkem a odmítal se na Elišku podívat, klekla jsem si k němu. Bylo tři čtvrtě na čtyři a v pokoji svítilo odpolední slunce skrz žaluzie.
„Matěji, hele, proč pořád říkáš, že to není tvoje sestra? Víš, že to u nás doma nikdo neřekne jen tak?“
Chytil mě pevně za ruku, jeho malé prsty byly úplně ledové. Dlouze se mi zadíval do očí a pak mi pošeptal: „Protože já viděl, co udělali v nemocnici, když šel táta se mnou pro limonádu…“
V břiše se mi rozhostila prázdnota a ruce mi zvlhly. Zůstala jsem v podřepu a jen jsem kývla, aby pokračoval.
„Zapomněl jsem si u tebe na pokoji svoje autíčko, chtěl jsem se vrátit a táta na mě čekal u výtahu. Běžel jsem chodbou a viděl, jak nějaká paní v bílém bere naši sestřičku z postýlky a odnáší ji pryč. Pak přinesla jiné miminko a položila ho vedle tebe. Měl jsem strach, utekl jsem, ale já věděl, že to ona není… Jenže mi to nikdo nevěřil!“
Zůstala jsem chvíli bez dechu. Vzpomněla jsem si, jak tenkrát Jakub přišel s Matějem zpátky do pokoje a on se na malou Elišku díval divně, pořád na ni zíral, ale nic neřekl. Mysleli jsme, že je unavený. A já, euforická po porodu, jsem si ničeho nevšimla.
Okamžitě jsem zavolala do fakultní nemocnice. Bylo půl jedenácté. Recepční mě přepojila na novorozenecké oddělení, kde telefon zvedla sestra Jitka. Když jsem jí roztřeseným hlasem vysvětlila, co Matěj tvrdí, nejdřív se ohradila: „To je vyloučené, paní Novotná, máme přísné postupy. Chlapečkovi se to určitě zdálo.“ Ale já jsem na ni naléhala, že můj syn neměl nikdy tendenci si vymýšlet a že chceme prověřit záznamy. O pět minut později telefon převzal primář, MUDr. Beránek. Slyšela jsem v něm napětí. Slíbil, že si sám projde záznamy z porodního sálu a novorozeneckého oddělení a zavolá zpět.
Do hodiny se ozval. „Paní Novotná, pane Novotný, máte přijet. Našli jsme nesrovnalost. Bylo to v den vašeho porodu — na oddělení došlo k chybě při přesunu dětí na rutinní vyšetření. Je nám to nesmírně líto. Potřebujeme vaši spolupráci kvůli identifikaci. Přijeďte co nejdřív, prosím.“
Jeli jsme tam celá rodina naším starým fordem. Matěj vzadu v autosedačce Maxi-Cosi tiskl své modré autíčko a celou cestu mlčel.
V nemocnici nás zavedli do konzultační místnosti s plastovými židlemi a umělou květinou na stole. Primář, starší muž s vážným výrazem a brýlemi na špičce nosu, se posadil naproti nám a vysvětlil situaci. „Během mé směny došlo k administrativní chybě, shodou nešťastných náhod byly dvě holčičky dočasně umístěny k jiným matkám. Náš personál si toho všiml až po revizi záznamů, kterou jsem nařídil po vašem telefonátu. Ale teď musíme identifikovat, které dítě je vaše biologická dcera. Ještě dnes provedeme testy DNA, ale pokud máte jakoukoli indicii, pomůže to celý proces urychlit.“ Podíval se na Matěje.
Seděl na židli, nohy se mu nedotýkaly země, a neustále si otíral dlaně o kraťasy. Přistoupila jsem k němu a vzala ho za ruku. „Matěji, jak jsi poznal, že to miminko, co leželo vedle mě, není tvoje sestřička?“
Zvedl hlavu a odpověděl úplně prostě, dětskou logikou, která dospělým unikla: „Protože moje sestra měla na levé ruce malý červený flíček. Jako srdíčko. Když jsem ji držel za ruku, tak jsem na něj mluvil a řek jsem mu, že ho nikdy neopustím. A ta paní v bílém mi přinesla jinou holčičku bez flíčku. Tak jsem věděl, že to není ona, ale bál jsem se to říct nahlas, protože mi nikdo nevěřil.“
V tu chvíli primář sundal brýle a zhluboka vydechl. I sestra, která stála v rohu a zapisovala, ztichla a sklopila oči k zemi. Já jsem si přitiskla pěst k ústům a ramena se mi roztřásla, ale neřekla jsem ani slovo.
Primář okamžitě nechal zavolat druhou rodinu. Ukázalo se, že jejich holčička měla v dokumentaci z porodnice poznámku o pigmentovém znaménku na levém zápěstí ve tvaru srdce. Byli z Pardubic, a tak vyrazili na cestu. Mezitím Matěj nehnutě seděl na židli a sledoval dveře.
Když druhá rodina vešla, podívala jsem se na jejich holčičku. Na levé ručce měla malinké červené znaménko přesně ve tvaru srdíčka. A v tu chvíli mi tělo ztěžklo úlevou, až jsem se musela opřít o zeď.
Vzala jsem Elišku – tu opravdovou Elišku – do náruče. Byla vřelá a voňavá a okamžitě mi něco v hrudi zacvaklo na správné místo. Matěj k ní přistoupil pomalým krokem, chytil ji za levou ručku a pár vteřin mlčky zíral na to její srdíčko. Pak se na mě podíval a tiše řekl: „Už je doma. Mami, já ti to říkal.“ Položil jí vedle hlavičky svoje modré autíčko a pak se posadil na zem k nohám postýlky, jako by ji chtěl hlídat.
Ještě ten večer nám nemocnice na vlastní náklady udělala testy DNA, aby byla stoprocentní jistota – oba potvrdily, že Matějovo srdíčko na ruce ukázalo správně.
