Byl pátek večer a já seděl v kanclu v Brně, koukal na poslední e-mail od IT firmy, co nám dělá správu serverů. Čtrnáct tisíc za prodloužení licencí. Nesmysl. Zavřel jsem notebook dřív, než bych na něj něco poslal pěstí.
Z okna bylo vidět, jak se po Kounicově ulici táhnou tramvaje číslo 3 a 11. Mají teď nový červený provedení, furt se tím tady chlubí na billboardech. Nechtělo se mi domů pěšky, vzal jsem to oklikou přes Lužánky. V parku už visela mlha, říjen byl letos hnusně vlhký. Listí se lepilo na chodník.
Eliška mi dopoledne psala, ať se stavím v Lídlu pro máslo a rohlíky. Zapomněl jsem. Vzpomněl jsem si až před vchodem do baráku, když mi pípla karta od bytovky. Tak jsem se otočil a šel zpátky na náměstí Republiky. Večerka naproti má otevřeno do půlnoci, vietnamci tam sedí za pultem a koukají na televizi. Vzal jsem máslo, mlíko, deset rohlíků. Zaplatil jsem stovkou a oni mi vrátili drobný. Účtenku jsem si nebral. Nemám rád, když se mi hromadí.
Eliška byla doma. Seděla v kuchyni v mém starým triku Sigma Olomouc a strouhala křen do skleničky. Na lince stál čerstvě upečený bramborový knedlík, já to poznal podle tý hutný vůně, co se táhla až k botníku.
„Ahoj," řekla a neotočila se.
Křen jí dráždil oči. Měla je červený, pod nosem kapesník. Vypadala jako při alergii. Na desce stál otevřenej pivo, asi můj poslední kousek z lednice.
„Pozdě," řekl jsem a hodil rohlíky na stůl. Sáček se roztrh a jeden se skutálel pod topení.
„Ty se divíš, ne?" odpověděla. „Vítej doma, Eli. Jak bylo v práci, Eli. Máš hlad, Eli."
„Nech toho."
„Měla jsem dnes volno. Vlastně ne volno. Odpočívala jsem po operaci," řekla a konečně se ke mně otočila celým tělem. „Nebo si to nepamatuješ? Že mi brali žlučník. Před čtrnácti dny."
Na to jsem neodpověděl. Vím, kdy byla na chirurgii, ale neznal jsem přesný termín. Spletl jsem si to s termínem revize kotle. Kotel byl v srpnu, žlučník v říjnu. Ale nahlas jsem to neřekl.
Mám doma ženu, co dělá zdravotní sestru u svatý Anny. Dvanáct let jsme spolu, deset z toho v manželství. Směny, víkendy, svátky. Já zatím vedu výrobu v jedné firmě v Modřicích, co dělá plastový výlisky do aut. Osmnáct lidí pod sebou. Když se podívám z kanclu, vidím haly, kamiony a fontánku, kterou tam postavil majitel. Zlatej řetěz. Hnusný pozlacený kapr chrlí vodu, majitel si to nechal udělat na zakázku a platil přes dvě stě tisíc. O tom vím svoje.
Pronajímáme si byt 2+1 v Králově Poli, dáváme za to sedmnáct pět měsíčně. Eliška má po rodičích barák v Letovicích, ale nechce se jí tam vracet. Prý to má daleko do práce. Já autem jezdím denně, ale daleko do práce je spíš mně. Od mýho baráku k dálnici je to sedmnáct minut, když je provoz.
Auto je moje. Firma mi dala služebáka, octavii diesel. Čtyři roky stará, najeto sto šedesát tisíc. Když s ní jedu, cítím kouř z výfuku i v kabině. Eliška říká, že cítím jenom svoje nervy.
Dneska ta hádka začala kvůli penězům. Jako vždycky.
„Půjč mi pět tisíc," řekla, když jsem věšel bundu. „Do třetího to vrátím, fakt. Dostanu doplatky za přesčasy."
„Na co?"
„Nákup. Oblečení na zimu. Mně i tobě. A musím zaplatit popelnice, přišla složenka, tys ji zahodil."
„Nezahodil jsem žádnou složenku."
„Ležela tři tejdny pod kalendářem."
Nenávidím slovo „ležela". Jako bych byl povinnej otevřít každej dopis, co nachází ona. Já mám svou poštu. Ona má svou. Složenky jsou její, když je ona nosila do bytu.
„Tak je zaplať ze svýho," řekl jsem.
„Nemám. Nechala jsem devět tisíc v lékárně. Víš, kolik stojí léky na tlak? Tři sta padesát. A já mám brát dva druhy."
„Ne všechno je lékárna. Pět tisíc je pět tisíc."
Eliška se zasmála. Ne vesele. Spíš jako když pustíte vzduch z kola.
„Víš, co mě baví?" řekla. „Že ty furt říkáš, jak je tvoje výplata tvoje. Ale veřejná doprava, tu platím já. A tvůj mobil, to jsem loni vybírala z mýho účtu, protože tys neunesl čekat na slevu. A ta televize v ložnici? Šestnáct tisíc. Kdo to platil? Já."
„To stačí."
„Ne, to nestačí. Ty se chováš, jako bych ti zobala z ruky."
V takových chvílích nechápu, proč se se mnou nechce hádat normálně. Proč do toho vždycky tahá posledních deset let. Já si pamatuju ledacos. Pamatuju si, jak naletěla finančnímu poradci a držela stovku v Luxoru, protože jí ukázal hezkýho chlapa s vizitkou. Pamatuju si, jak se jí v garáži rozsypal olej a ona ho vyčistila kartáčem na boty. Nepřipomínám jí to. Ne furt.
„Nech to," řekl jsem. „Nic ti nepůjčím. Máš svý konto, na co ho máš, když na něm furt nula."
„Na co ho mám? Aby ses mě nemusel ptát, za co jsem utratila každou korunu."
Eliška vstala, otevřela skříňku nad dřezem a vytáhla účet za telefon. Položila ho na stůl a na něj položila lžičku. Nejdřív jsem nechápal, jak spolu souvisí lžička a účet. Pak mi došlo, že to má bejt mistička na almužnu.
„To je tvoje hrdost?" zeptal jsem se.
„To je tvoje realita."
Na stropě bzučela zářivka. Už třetí tejden jsem chtěl koupit novou, ale než jsem se k tomu dostal, vždycky přišlo něco jinýho. V koupelně kape kohoutek. V lednici zhasla žárovka. Tyhle drobnosti doma vždycky rostou, když se člověk vyhýbá tomu hlavnímu.
Eliška šla do ložnice a vrátila se s vyplněným návrhem na rozvod. To, že ho měla vyplněnej, mě rozesmálo.
„To nosíš v kabelce?" řekl jsem.
„Nosím to v hlavě. Ale dneska jsem to vytiskla. U nás v práci je tiskárna, kdyby ses ptal."
„A co jako budeš dělat?"
„Odstěhuju se do Letovic. Dneska."
„A tvoje směny? Co tvoje směny?" řekl jsem a vstal tak prudce, že se pode mnou odsunula židle a praštila do futra.
„To není tvůj problém."
Stála přede mnou, drobná, v tom mým triku Sigma Olomouc, co jí sahá skoro ke kolenům. V náručí žádný kufry. Jen taška přes rameno. Batoh. Jeden z těch černejch, co nosila na hory. Byla připravená. A já zůstal stát v kuchyni s máslem za devadesát devět korun a s rohlíkem pod topením.
„Počkej," řekl jsem.
„Na co? Mám čekat, až řekneš, že jsem skoupá? To jsi říkal ve čtvrtek. Nebo až řekneš, že jsem líná? To zase v pondělí. Nebo že si mám najít bohatšího?"
„To byla sranda."
„Fakt? Já nevím, jaká je tvoje definice srandy. Když si děláš srandu z mý mzdy, z mýho baráku, z mý mámy? Nebo když mi řekneš, ať si půjčím na vlastní pohřeb?"
To jsem nikdy neřekl. Alespoň ne tak. Řekl jsem, že až tu nebude, přijde na to, kolik je vajíčko. To je něco jinýho.
„Nechod mi do minulosti," řekl jsem.
„Já nechodím do minulosti. Já žiju s tvou minulostí každej den."
Pak z kapsy bundy vytáhla klíče od mý octavie. Položila je na stůl. Na ten účet. Na lžičku. Taková hromádka z věcí, co jsem jí měl půjčit. Včera, loni, předloni.
„Auto je tvoje. Já mám v Letovicích vlak. Je v půl desátý z hlavního. Stačí dojít na Štefánikovu."
Vzal jsem klíče. Jsou těžký. Servisní klíč s čipem. Visí na nich malej gumovej medvídek, to dostal ode mě k narozeninám. V jednom uchu má ukousnuto. To udělal pes mojí mámy, jorkšír, když jsem ho nechal v autě.
„A co byt?" zeptal jsem se. „Nájem, inkaso, smlouva."
„Přepíšu to na tebe. Ale pojistku na domácnost jsem platila minule já. Tisíc sedm set. Takže mi do pátku pošleš osm set padesát. Na účet. Číslo znáš."
Já ho znal. Osm let ho znám. Posílal jsem jí tam peníze na dovolenou, na dárky, na všechno. Vlastně jsem ho znal líp než svoje rodný číslo. Ale teď mi přišlo, že jí budu posílat osm set padesát korun jako něco, co se nedá splatit. Jako by jí to nestačilo. Jako by to byl úrok z celýho manželství.
„A co křeslo?" řekl jsem. „To masážní, co stálo deset tisíc."
„Pošlu pro něj bráchu. A kolo si nech. V sobotu bych ho rozdala."
„Nerozdáš vůbec nic."
Eliška se zasmála a mrkla na hodinky. Na zdi visely ty s kukačkou po jejím dědovi. Šly pořád. Měly zpoždění dvě a půl minuty, furt jsme se kvůli tomu zlobili, ale nikdy jsme je neseřídili. Vlastně jsme je seřídit chtěli. Jen nebyl čas. Nebo nálada. Nebo jedno bez druhýho.
„Musím jít," řekla.
A šla.
Já jsem zůstal v kuchyni. Z kohoutku kapala voda. Zeshora štěkala fenka sousedů, yorkšír. Zvenku projížděla tramvaj, duněla, jak brzdila u zastávky. Město se nezastavilo. Jen já.
Druhej den jsem zjistil, že si vzala svý dokumenty. Všechny. Rodnej list, kartičku pojišťovny, výpisy z banky. Nechala mi jen ty klíče a vyprázdněnou poličku v koupelně. Chyběly tam dva zubní kartáčky. Její hřeben. Krém na ruce. Prázdný místo vonělo po malinách.
Přišla mi zpráva: „Účet za telefon je na mě. Složenky posílám na tebe. První přijde do konce října."
Odpověděl jsem: „Nezlob se."
Nepřečetla to. Nebo přečetla a nechtěla odpovídat. Na displeji se objevilo jen jedno fajfka. Pak se i ta ztratila.
V sobotu jsem si dal k obědu chleba s máslem a otevřel pivo, co zůstalo v lednici. Nakrájel jsem knedlík, co uvařila. Už proschnul, kraje ztvrdly. Nechutnal jako včera.
V neděli jsem volal kámošovi z výroby, co má rozvedenou ségru. „Půjč mi gauč," řekl jsem. „Nechceš vědět proč." On se neptal. Jen řekl: „Dones si povlečení. A nemluv mi tam o ženský."
Bydlel na Lesné, ve čtvrtým patře. Koupelnu měl obloženou starým linoleem, sprchovej kout tekl, ručník smrděl zatuchlinou. Ale na balkoně mu rostly muškáty. Světlý, křiklavě červený, jak na nádraží. To bylo to jediný, co se mi tam líbilo. Když jsem v noci nemohl usnout, stál jsem na balkoně a koukal na sídliště. Světla oken, tu a tam zhasínající. Za každým z nich někdo, kdo někomu lhal o penězích.
Po týdnu jsem jí poslal osm set padesát. Do poznámky jsem napsal: „Za pojistku." Přišla mi zpátky odpověď od banky, že platba proběhla v pořádku. Žádný poděkování. Žádný „došlo mi to". Nic.
Ve středu mi přišel dopis od advokátky. JUDr. Alena Králová, kancelář na Veveří. Žádost o rozvod. Společný jmění manželů zaniklo dnem, kdy opustila byt, psalo se tam. Navrhovala vypořádání, ve kterým barák v Letovicích zůstává jí. Byt zůstává pronajímatele. Auto mně. Dluhy každýmu jeho.
Nebyl tam žádnej nárok na mý konto. Žádný alimenty. Žádný stěhování nábytku. Jen ten křeslo. Masážní. Deset tisíc. Stálo u okna v ložnici, nikdy jsem si do něj nesednul. Teď ho přijede vyzvednout její brácha.
V pátek jsem ho vynesl před dům. Bylo sychravo, po obloze se táhly mraky od západu. Brácha přijel v šedý Dacii. Sotva vystoupil, podal mi papír. Předávací protokol. Podepsal jsem. Na křeslo se už nesedalo, šlo rovnou do kufru. Zabouchl dveře, kývnul. Neřekl ani slovo, jen kouknul na dům, na chodník, na mě. Pak odjel.
Zůstal jsem na chodníku. V kapse mobil. Otevřel jsem bankovnictví. Zbylo mi tam 12 400 korun do výplaty. Nájem v bytě už mi nikdo neuhradí. Inkaso za plyn přijde sedmnáctýho. Farmářský máslo na rohlíku, co jsem si koupil, skoro není k jídlu, ale s pánvíčkem od česneku to jde. V televizi běžely zprávy o tom, jak zdražuje elektřina. Přišlo mi divný, že se to zrovna teď musí zdražovat, když já jsem na dně. Ne na dně. Na hraně. Deset let se mnou žila manželka. Teď tam je jen kukačka a gauč z Lesné.
V neděli jsem vlezl na internetový bankovnictví a zadal trvalý příkaz. Měsíčně. Částku rovnou dvanácti stům. Do poznámky jsem napsal: „Za to, cos nechala." V pondělí ráno jsem ho zase zrušil. Nechtěl jsem jí posílat dvanáct set měsíčně jako splátku. Chtěl jsem to vyřešit jinak, jenom jsem nevěděl jak.
V úterý jsem v práci převzal novou dodávku dílů. Podepsal jsem CMR. Dispečer se ptal, jestli jsem rozvedenej. Povídám: „Podepisuju CMR, ne manželství." Zasmál se. Já ne.
Odpoledne jsem seděl v kanclu a koukal na fakturu. Sídliště za oknem, to známý, šedý. Na výrobní hale vlál transparent: „Najdeme ti partnerskou firmu." Nikdo to nesundal ani po sedmi letech.
Mám řidičák na osobák i dodávku. Umím vyměnit brzdový destičky. Umím uvařit míchaný vajíčka. Neuměl jsem se zeptat, co Eliška potřebuje. Teď už se ptát nemá koho.
To máslo, co jsem koupil ten večer, nechala v lednici. Žloukne. V sobotu jsem si ho namazal na chleba znovu, i když už bylo cítit jako stará konzerva. Sním ho celé, do posledního kousku. Nevyhodím ho.
Na mobilu mi svítí notifikace: debetní karta, platba 350 korun, Lékárna U Zlatého lva, Letovice. Léky na tlak. Eliška si je kupuje sama.
Zavřu bankovnictví a zamknu kancelář. Musím na poštu, než zavřou. V kapse mám složenku za popelnice, tu, co ležela tři týdny pod kalendářem. Beru si i tu druhou, za pojistku, co teď platím sám. Na přepážce podám oba dva doklady, paní mi je oštempluje, spočítá drobné a podá mi je přes okénko. Schovám si stvrzenky. Obě dvě. Do náprsní kapsy, k dokladům. Ať je mám. Ať vím, co jsem zaplatil a kdy.
