Klára utírala skleničky na baru, když se rozhrnul korálkový závěs z mušliček a do penzionu vstoupila Marie Nováková. Vešla tak, jako vchází člověk, který si jde pro dluh. Ani nepozdravila. Jen si položila kabelku na stoličku u dveří a rozhlédla se po místnosti, jako by odhadovala, zač by se dal prodat každý trám ve zdi.
Za okny stál Český Krumlov ve svém obvyklém podzimním šeru — dlažba mokrá od ranního mrholení, nad Vltavou se válely cáry mlhy a z věže kostela svatého Víta právě odbíjela jedenáctá. V penzionu bylo prázdno, sezona skončila minulý týden.
Klára položila utěrku na pult. Znala ten úsměv. Marie se usmívala, jenom když chystala úder.
— Zlato, zítra podáš žádost o rozvod, — řekla Marie a posadila se ke stolu u okna. Hlas měla takový, jako by si objednávala kávu.
Klára se opřela lokty o bar. Vteřinu. Dvě. Pak si sundala gumičku z vlasů, nechala je rozpadnout kolem obličeje a tiše se zasmála.
— Marie, vy jste to zkoušela před zrcadlem, nebo jste si to vymyslela cestou v autobuse?
— Nedělej ze mě blázna. Filip potřebuje jinou ženu. Někoho, kdo mu rozumí. Ty mu nerozumíš a nikdy jsi nerozuměla.
— A Filip o tom ví? Že potřebuje jinou ženu? Nebo je to překvapení k narozeninám?
Marie ztuhla. Na tohle nebyla zvyklá. Její dcera vždycky mlčela. Její syn vždycky přikyvoval. Ale Klára — ta pokaždé našla slova, která pálila.
— Ty máš peníze, — přešla Marie do útoku. — Děda ti nechal tenhle barák. Celé město to ví. Mohlas pomoct Lence — mojí dceři, tvé švagrové. Potřebovala na byt. A ty ses ani nehnula. Co jsi to za ženu, když nedokážeš pomoct rodině?
Za oknem projel autobus do Českých Budějovic. Z podvěšené lampy nad barem se zakymácela pletená ozdoba z korálků — Klářina vlastnoruční práce, z loňského podzimu, kdy ještě věřila, že tenhle penzion bude jejich společný domov.
— Marie, pojďme si to rozdělit. Já jsem odmítla dát peníze Lence — to je jedna věc. Rozvod s Filipem — to je úplně jiná. Vy teď mícháte hrachovku s borůvkovým knedlíkem a divíte se, že to nejí.
— Nemudruj! Jsi sobecká, vypočítavá. Můj syn s tebou trpí! Poslední měsíce jsou jeden velký malér. Vysáváš ho!
Klára se narovnala. Věděla o těch malérech. Byla u nich. Filip poslední půlrok chodil domů jako cizí pes — hledal, do čeho by kousl. Málo soli v polévce. Moc hlasitá hudba. Moc nahlas dýchá.
— Marie, váš syn se poslední tři měsíce chová, jako bych mu osobně dlužila štěstí. Já ho nevysávám. Já jenom existuju ve stejném prostoru a jeho to vytáčí.
— Protože nejsi ta pravá!
— A kdo je? Vy už jste dělala konkurz? Sehnala životopisy? Sedí vám v kabelce seznam kandidátek?
Marie vstala. Prošla místností, jako by měřila vzdálenost k východu. U dveří do kuchyně se otočila a na tváři měla výraz člověka, který právě vynáší rozsudek.
— Myslíš, že je to legrace? Jsem matka. Vidím, jak je Filip nešťastnej. A když ho nemiluješ — odejdi. Podej žádost o rozvod. Udělej jednou v životě to, co je správný.
Klára obešla bar. Postavila se naproti Marii tak, že mezi nimi zůstal jen pruh starého koberce s vytahaným vzorem.
— A tady, Marie, jste udělala chybu. Rozhodla jste, že já Filipa nemiluju. Ale miluju. Problém je v tom, že on poslední dobou nemiluje sám sebe. A vybíjí si to na mně. Vy byste si s ním měla promluvit — ale místo toho jdete sem a chcete nás rozebrat jako skládačku.
— Nepřekrucuj! Je to chlap, má to těžký! A ty sedíš na dědových penězích a nehneš prstem, abys pomohla!
— Dědovy peníze jsou jeho dar. Mně osobně. Ne Lence. Ne vám. Ne Filipovi. Mně. A nikomu se nezpovídám, za co je utratím. Ale když vás to tak zajímá — mám je stranou pro naše budoucí děti. Na jejich vzdělání. Pro vaše vnoučata, mimochodem.
Marii to na vteřinu zarazilo. Jen na vteřinu. Pak znovu nabrala vzduch.
— Žádný děti nemáš! A nebudeš, jestli budeš taková, jaká jsi!
Ze dvora se ozvalo bouchnutí dveří od kůlny. Kroky na betonových dlaždicích. Otevřely se vnitřní dveře a mezi nimi stál Filip. V montérkách od oleje, v ruce hadr. Přijel nečekaně — měnil olej u dodávky, se kterou přes sezonu vozil turisty na Lipno i na Hlubokou. Jeho pohled přelétl z matky na Kláru a zpátky.
Klára viděla, jak mu na spánku cuká sval. Slyšel to. Všechno.
— Mami, — řekl tiše. — Pojď ven.
Marie se nadechla, aby něco řekla, ale Filip zvedl ruku.
— Teď ne. Pojď ven.
Když za nimi zaklaply dveře, Klára zůstala stát u baru. Sáhla po utěrce, rozložila ji, zase složila. Z kuchyně voněla česnečka, co si chystala k obědu. Venku na dvoře se rozhostilo ticho tak husté, že by se dalo krájet.
Nevydržela to. Přešla k oknu a pootevřela ho. Podzimní vzduch vtrhl dovnitř jako nezvaný host.
Nejdřív slyšela jen šumění řeky. Pak Filipův hlas — tichý, ale tvrdý jako kámen.
— Mami, tohle bylo naposled. Už nikdy. Slyšíš? Už nikdy jí nebudeš vyhrožovat.
— Já ti pomáhám! — vybuchla Marie. — Vždyť ty sám jsi říkal, že už to nemůžeš vydržet!
Klára zavřela oči.
— Říkal jsem, že to mám těžký. Ne že chci rozvod. To tys to tak pochopila, protože to je to, co ty chceš. Jsi to ty, kdo se s ní od začátku nemůže srovnat. Ne já.
Ticho. Pak kroky — rychlé, vzteklé. Mariiny podpatky na dlaždicích.
— Já jsem pro tebe vždycky dělala všechno! A tyhle vděk? Kvůli ní?
— Ne. Kvůli sobě. A kvůli Kláře. Promiň, mami, ale už to takhle nejde.
Dveře od dvora bouchly tak silně, že se na okenní římse zachvěla pelargónie. Klára stála u okna a nemohla se pohnout. Z očí jí tekly slzy, ale nevěděla proč — úlevou, smutkem, nebo tím vším dohromady.
Filip se vrátil dovnitř. Zastavil se ve dveřích a díval se na ni. V montérkách, špinavý od oleje, s obličejem unaveným tak, jak se člověk unaví ne prací, ale životem.
— Slyšela jsi to, — řekl.
— Slyšela.
Přešel k ní a položil jí ruku na rameno. Nebyla to vášeň. Nebylo to zoufalství. Bylo to něco jiného — něco, co už dlouho necítila.
— Promiň, — řekl. — Měl jsem to vyřešit už dávno. Sám. Místo toho jsem to tahal domů.
— Proč jsi mi nic neřekl?
— Protože jsem si to sám neuměl přiznat. Že moje vlastní matka proti tobě kuje pikle. Že já sám jsem jí k tomu dával záminku.
Sedl si na židli, kde ještě před chvílí seděla Marie. Klára si přitáhla druhou a sedla si naproti němu.
— Co bude s Lenkou? — zeptala se tiše.
— Lenka je dospělá. Jestli chce byt, ať si na něj vydělá. A máma — máma se s tím bude muset smířit. Nebo ne. To je její věc.
Za oknem se mlha pomalu zvedala. Nad střechou protějšího domu prosvítalo slunce — první za celý týden. Na recepci zazvonil telefon a oba se podívali stejným směrem. Filip se zvedl.
— Já to vezmu.
— Ne, — řekla Klára a vstala taky. — Já to vezmu. A pak ti ohřeju tu česnečku. Vypadáš, že jsi nejedl tak týden.
Když zvedala sluchátko, pohlédla na něj. Stál mezi stolem a barem, v pěsti pořád ten hadr od oleje, a poprvé po měsících se usmíval.
Rezervace na příští víkend. Čtyři pokoje. Klára zapsala jméno, termín, poděkovala a zavěsila. Když se otočila, Filip stál přímo za ní.
— Tak co, — řekl tiše, — bude ta česnečka?
— Bude.
Prošla kolem něj do kuchyně a cestou se lehce dotkla jeho ruky. Ne proto, že by musela. Protože chtěla.
Na dvoře před penzionem právě přestalo pršet. Z komína sousedního domu stoupal kouř. A někde za řekou začaly bít zvony — poledne, čas oběda, čas, kdy se všechno láme a začíná znovu.
