Michal stál na stejném místě, kde před pěti minutami nechal Aničku, a zmateně se rozhlížel kolem. S každou další vteřinou v něm narůstala podivná, svíravá úzkost. Nikde ji neviděl. Mezi tou záplavou dětí nemohl najít jedno jediné — svoji dceru.
„Nechápu to,“ mumlal si pro sebe. „Kam se poděla? Vždyť jsem odešel jen na pět minut.“
Všiml si Zuzany Novotné, třídní učitelky svojí dcery, která právě rovnala zamračené prvňáčky podle výšky, a rozběhl se k ní.
„Kde je moje dítě?! Holčička s bílými mašlemi. Měla by být s vámi. A nikde není.“ Michal byl tak rozrušený, že si ani nevšiml, jak zvýšil hlas.
Mladá učitelka sebou trhla a zmateně na něj pohlédla. „Promiňte… Kdo přesně? Všichni naši by měli být na místě.“
„Moje dcera. Anička. Před chvilkou tu byla a teď je pryč! Chodí k vám do třídy. Vy si nás snad nepamatujete?“
Omlouvám se, ve třídě mám dvacet devět dětí a viděli jsme se jen párkrát."
„A to má být omluva?“
„Poslyšte, každý rodič mi osobně své dítě přivedl. Ale vy… vy jste nepřišel. Přišel jste až teď. Chápu, že je tu chaos, ale… Raději mi řekněte, proč jste nechal dceru samotnou? Nevidíte, kolik je dnes ve škole lidí? Tady se může ztratit nejen sedmileté dítě, ale i dospělý člověk.“
„Vždyť jsem jen na pár minut odběhl do obchodu pro vodu. Anička chtěla pít. Vrátím se — a ona je fuč. Sakra, vy jste přece učitelka! Neměla jste dávat na děti pozor? Kde ji teď mám hledat? Kam mohla jít?“
Zuzana se zhluboka nadechla. Byl to její první pracovní den, první vlastní třída, a všechno, co se dělo, připomínalo zlý sen.
„Uklidněte se, pane. Jak vaše dcera vypadala?“
„Vždyť říkám: měla velké bílé mašle.“
„Promiňte, ale v mé třídě je patnáct holčiček a všechny mají bílé mašle. Máte ještě nějaké poznávací znamení? Co měla například na sobě?“
Michal se na vteřinu odmlčel. Byl tak zmatený a vynervovaný, že ani nevěděl, co říct. Ráno pomáhal dceři zavázat právě ty mašle, upravoval jí límeček, bál se, aby si neumazala bílé punčocháče, a teď si najednou uvědomil, že ji sotva dokáže popsat.
„No jaké ještě poznávací znamení… Sedmiletá holčička, hnědé oči a tmavé dlouhé vlasy.“
„To už je lepší. Vzpomenete si ještě na něco?“
„No… Má žlutý batůžek s kachňátky! Ona má, víte, ráda zvířata, tak si vybrala právě tenhle. Ten nikdo jiný určitě nemá. Bože, kam se mohla podít?“ vrtělo Michalovi hlavou, zatímco nervózně přejížděl očima po okolí.
„Nebojte se, budeme hledat. A určitě ji najdeme. Sotva mohla odejít ze školního areálu. Takže vaše Anička je někde tady. Počkejte na mě, hned se vrátím.“
Zuzana Novotná přeběhla ke svým žákům, kteří přešlapovali v očekávání začátku školního shromáždění, znovu je přepočítala a obzvlášť pozorně si prohlížela holčičky. Anička s krásnými bílými mašlemi mezi nimi nebyla a nikdo z nich holčičku se žlutým batohem s kachňátky neviděl. Poprosila kolegyni — třídní učitelku z vedlejší třídy — aby dohlédla na její žáky, a rychle se vrátila k Michalovi.
„Spolužáci Aničku neviděli,“ řekla. „Dovnitř školy jít nemohla. To znamená, že vaše dcera musí být někde v areálu. Navrhuju, abychom ji hledali společně.“
„Není lepší zavolat policii?“
„Myslím, že to nebude potřeba. Aničku určitě najdeme,“ řekla Zuzana a snažila se, aby její hlas zněl klidně a sebejistě. I když samozřejmě měla o holčičku taky velký strach.
Otec s učitelkou se tedy vydali Aničku hledat. Rychle obešli školní dvůr, nahlédli na sportovní hřiště, několikrát se zastavili u ochranky u branky. Ale zatím bezvýsledně. Aničku nikdo neviděl.
„Copak vaše dcera nemá telefon?“ zeptala se Zuzana, když mířili na zadní dvůr — na jediné místo, kde ještě nebyli.
„Samozřejmě že má,“ povzdechl si Michal. „Jenže její telefon je teď u mě. Nestihl jsem jí ho dát…“
„To je škoda, že jste nestihl…“ povzdechla si učitelka.
„Jen aby se jí nic nestalo… jen aby se jí nic nestalo,“ opakoval Michal téměř šeptem.
Zuzana Novotná neodpovídala. Myslela na to, že teď nese odpovědnost nejen za děti, ale i za důvěru rodičů. A jestli se s dítětem opravdu stalo něco vážného…
***
Mezitím holčička s bílými mašlemi a žlutým batohem s kachňátky stála na zadním dvoře školy pod vysokým stromem a povídala si s kotětem, které sedělo na větvi přímo nad její hlavou a nemohlo slézt. Prosila ho, seč mohla, ale kotě jí v odpověď jen žalostně mňoukalo.
„No tak, mrňousku, skoč,“ říkala kotěti Anička. „Chytím tě. Čestné slovo, chytím.“
Kotě jako by se pokoušelo skočit, ale na poslední chvíli mu strach spoutal tlapky a ono, ještě víc přitisknuté k větvi, začalo znovu mňoukat. A tak žalostně, že Anička měla co dělat, aby se nerozplakala.
Když holčička pochopila, že sama to nezvládne — rozběhla se pro pomoc. A když za rohem školy nečekaně narazila na tátu a Zuzanu Novotnou, jejich tváře byly nějaké ustarané.
„Holčičko, kam jsi zmizela?“ přiběhl k ní Michal. „Málem jsem se zbláznil. Co tady vůbec děláš?“
„Tati, můžeš mi vynadat potom, jo?“ odpověděla Anička. „A teď… Teď potřebuju tvou pomoc.“
„Co se stalo?“
„Pojď se mnou.“ Vzala otce za ruku, druhou rukou zatáhla Zuzanu Novotnou a sebevědomě je vedla za školu. Dospělí na sebe nechápavě pohlédli a mlčky šli za holčičkou.
Nakonec je Anička přivedla ke stromu a ukázala prstem nahoru: „Tam je malé kotě. Vidíte? Tati, sundej ho, prosím tě.“
„Aničko, nechceš mi raději povědět, jak ses vůbec sem dostala? Kde jsem ti řekl, abys na mě počkala?“
„Když jsem stála u plotu a čekala na tebe, viděla jsem, jak nějaký pes honí tohle kotě, a běžela jsem za nimi. Kotě strachy vylezlo na strom a pes na něj štěkal. No, psa jsem odehnala… Ale kotě sundat nemůžu.“
„Ty jsi sama odehnala velkého psa?“ zeptala se udiveně Zuzana Novotná.
„Hm,“ přikývla Anička. „Řekla jsem mu, že hned přijde můj táta, a jestli neodejde sám, tak mu táta pomůže. A on odešel. A kotě tam pořád sedí, chudáček. Tati, no tak sundáš ho? Jak dlouho tu budeme stát a nic nedělat?“ dupla si Anička nespokojeně nožkou. „Vždyť se bojí…“
Michal skepticky pohlédl na tenké větve a pochopil, že se svými devadesáti a víc kily tam nemá co dělat. Něco jiného je učitelka. Hubená, štíhlá. Ta by to určitě zvládla.
„Proč se na mě tak díváte?“ zeptala se překvapeně Zuzana Novotná. „Já tam nepolezu. Ani na tu větev nedosáhnu.“
„Já vás podsadím,“ usmál se Michal.
„To snad ne!“
„No prosím,“ vzala Anička učitelku za ruku. „Podívejte se, jak se bojí. A co když spadne?“
Zuzana Novotná zvedla hlavu. Kotě zase žalostně zamňoukalo, jako by opravdu rozumělo, že je řeč o něm.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Jedině pokud mě vy,“ Zuzana se podívala na Michala, „budete držet hodně pevně a neupustíte mě, jo?“
„Slibuju, že všechno dobře dopadne,“ usmál se Michal.
Zuzana Novotná se posadila na Michalova široká ramena a on ji okamžitě bez námahy zvedl. Pak se oběma nohama postavila na jeho ramena, jednou rukou se držela větve a druhou se za nadšeného povzbuzování holčičky a jejího otce ze všech sil natahovala ke kotěti.
„Ještě kousek…“ povzbuzoval ji Michal. „Už jste skoro u něj!“
Kotě nejdřív vyděšeně couvlo, pak sebralo odvahu, opatrně vykročilo směrem k ní a…
„Povedlo se! Povedlo se!“ radostně zatleskala Anička. „Vy jste taková šikulka, paní učitelko. Tati, drž ji pevně. Nepusť ji!“
Když Zuzana Novotná konečně stála na zemi, Anička okamžitě natáhla ruce ke kotěti a přitiskla si ho k sobě. A to se hned tiše rozevrnělo.
„Tak vidíš,“ usmál se Michal. „Zaplaťpánbůh, všichni jsou živí a zdraví. Ale jak jsi mě vyděsila, dceruško, tím svým záhadným zmizením.“
„Promiň, tati. Nechtěla jsem tě vyděsit. Jen jsem ho tu nemohla nechat. Sám by dolů neslezl.“ Michal se na Aničku podíval a jen zavrtěl hlavou. Právě pro to dobré srdce miloval svou dceru ze všeho nejvíc na světě.
„Můžeme si ho vzít domů?“ zeptala se Anička a pohlédla na kotě.
„Myslím, že po takovém seznámení bude těžké odmítnout,“ uchechtl se Michal. „Tak ho pohlídej, zatímco já vyzvednu učebnice. A hlavně — nikde se neztrat. Abychom tě pak se Zuzanou nemuseli hledat.“
Učitelka se neudržela a rozesmála se. „Teda… Představuju si, jak se maminka podiví, až se vrátíte domů s tímhle mrňouskem.“
„Já maminku nemám…“ povzdechla si holčička. „Ale moc bych si přála, abych ji měla.“ „Promiňte, já nevěděla…“ polekaně zamrkala učitelka.
„To nic, to je v pořádku,“ usmál se Michal. „Opustila nás před pěti lety. Odjela za hranice. A víc už jsem o ní neslyšel. Tedy — my s Aničkou už jsme o ní víc neslyšeli.“ Na několik vteřin se na zadním dvoře školy rozhostilo ticho. Zuzana se na ně mlčky dívala — na velkého, trochu nemotorného muže s laskavýma očima a na malou holčičku s šedivým kotětem v náručí — a v hrudi ji v tu chvíli cosi silně píchlo.
„Zato teď budeme mít Mícu,“ prohlásila rozhodně Anička a hladila kotě. „Už jsi mu vymyslela jméno?“ rozzářil se Michal.
„Samozřejmě. Copak se dá žít beze jména?“
***
Michal pro Aničku vždycky chodil sám. Občas si se Zuzanou Novotnou vyměnili jen pár vět, jindy se rozhovor protáhl tak, že školní dvůr docela zel prázdnotou. Probírali Aniččiny úspěchy, veselé historky ze třídy, knihy, filmy, domácí mazlíčky a postupně si přestali všímat, že už si dávno nepovídají jen o škole.
Jednoho dne Michal stál na chodbě, počkal, až se všechny děti rozejdou, a pak odhodlaně vkročil do třídy. Zuzana Novotná se nejdřív široce usmála, ale když si všimla krásné kytice v jeho rukou, zarazila se.
„To je pro vás,“ řekl Michal tlumeně a podával jí květiny. „A ještě… Chtěl bych vás dnes pozvat na večeři. Tedy — my s Aničkou moc chceme, abyste povečeřela s námi. Ve třech. Co vy na to, Zuzano?“
Učitelka se začervenala, cítila, jak jí zrádně hoří uši, ale… květiny si vzala. Voněly podzimem, domovem a taky — nadějí.
„Dobře,“ odpověděla jednoduše. „Souhlasím.“ Přesně takhle Zuzana Novotná odpověděla Michalovi, když ji o rok později požádal o ruku. Na matrice držela Anička Zuzanu pevně za ruku a… nemohla se přestat usmívat. V tu chvíli se cítila jako ta nejšťastnější holčička na světě.
„Můžu… Můžu ti teď říkat mami?“ V očích mladé ženy se zaleskly slzy. „Jestli to tak opravdu chceš, tak samozřejmě můžeš. Pro mě to bude to nejdražší slovo.“ Anička ji pevně objala. Vedle nich stál Michal a s úsměvem na tváři je pozoroval. Kdo by si pomyslel, že se jejich život s Aničkou tak najednou a tak zázračně změní? Ale zázraky se přece stávají. A tenhle zázrak, roztomilý chlupatý zázrak, teď leží na parapetu a netrpělivě čeká, až se jeho rodina konečně vrátí domů.
