Radek si v létě vydělával jako průvodce na raftech na Lipně. Práce to byla sezónní, mokrá a nekonečná. Od rána do večera tahal s turisty nafukovací čluny přes peřeje u Vyššího Brodu, v řece se topily foťáky, řvaly děti a Radek měl hlasivky vyřízené z věčného „držte se lana, sakra“. Bydlel v maringotce u kempu U Včely, která páchla smůlou a mokrou gumou, a na stěně měl přibitý starý reklamní plakát na tatranky. Měsíčně z toho vytáhl nějakých pětadvacet čistého, což na Šumavě stačilo tak na pivo a benzín do feldy.
Jednou večer, když vytahoval poslední raft na břeh, uviděl na člunu něco tmavého, co tam nepatřilo. Bobr. Mladý bobr, mokrý a očividně zmatený, seděl na kraji raftu a zíral na Radka, jako by čekal, že mu někdo vysvětlí, kde to je.
„No ty vole,“ řekl Radek a opřel pádlo o strom.
Bobr neskočil. Jen tak tam seděl a funěl. Asi měl hlad. Radek mu přinesl z maringotky půlku jablka a položil ji na kraj raftu. Bobr očichal, vzal a zmizel pod vodu.
Ráno tam byl zas.
Tak se z něj stal Bobek. Nejdřív jen připlouval k raftu, když Radek čistil čluny. Pak lezl za ním na břeh. A pak, jednoho odpoledne, prostě vylezl na raft přímo mezi turisty, lehl si na příď a začal se drbat na břiše. Lidé šíleli. Děcka křičela, mámy fotily, tátové se ptali, jestli je to vycvičené. Radek jen mávl rukou. Bobek zkrátka rozhodl, že k němu patří.
Byl to mazaný chlapík. Když někdo jedl svačinu, připlul a čekal. Když se raft převrhl, seděl na dně a tvářil se, že se nic nestalo. V kempu mu udělali výběh z pletiva, ale Bobek vždycky našel cestu ven.
A pak, jednou v polovině srpna, Radek v půl šesté ráno zakopl o krabici.
Stála přesně přede dveřmi maringotky. Krabice od banánů, provázek, a uvnitř malé, špinavé, vychrtlé kotě. Oranžové. Mělo slepené oči a třáslo se.
„Do prdele,“ řekl Radek.
Vzal ho dovnitř. Dal mu zbytky ohřátého mléka, zabalil do starého ručníku a položil na lavici. Kotě spalo dvanáct hodin v kuse.
Druhý den ráno ho Radek vzal k raftům. Oranžová kulička, která se vešla do jedné dlaně, se rozběhla po molu, vylezla na nejbližší člun a začala loudit rohlík od turistů, jako by to dělala od narození. Radek se na to díval a říkal si, že tohle zvíře má větší drzost než on.
Pojmenoval ho Pampeliška. Všichni mu říkali Pampi.
No a pak přišel Bobek.
Bobek vylezl na molo, zamířil si to k raftu, uviděl Pampi — a zastavil se. Úplně ztuhl. Čuměl na tu oranžovou tečku a ocasem plácl do vody tak, že to šplouchlo až Radkovi na boty. Pampi se otočil, postavil se na zadní, nahrbil hřbet a zasyčel. Byl to sykot, co vážil tak dvacet deka i s chlupama, ale bylo to ze srdce. Pak se odrazil, dopadl Bobkovi mezi lopatky, zahákl se drápky do kožichu a začal mu olizovat ucho.
Bobek se na Radka podíval. Kdyby bobři dokázali zvednout obočí, udělal by to.
Od té doby byli nerozluční. Bobek vozil Pampi na hlavě, Pampi spal pod jeho přední tlapou a čistil mu kožich, jako by to byl jeho vlastní. Lidé si kvůli nim začínali objednávat výlety. Radek udělal fotku, jak Pampi leží na Bobkovi a Bobek žere jablko. Dal ji na facebook kempu. Druhý den měli plno až do konce září.
Majitel kempu, starý Kotek, na to koukal a pak řekl: „Radku, jestli na tom začneš vydělávat, beru si podíl.“ A smál se.
Přišel poslední červencový týden. Vedro k zalknutí, voda teplá jako čaj. Radek vezl skupinu osmi lidí, mezi nimi jeden pár z Prahy, dvě učitelky z Brna a rodinu s puberťákem, co celou cestu čuměl do mobilu. Pampi jel na raftu schoulený v Radkově batohu, Bobek plaval za nimi jako doprovod.
V půlce trasy, těsně pod jezem u Čertovy stěny, se to stalo.
Raft najel na zatopený kmen. Nečekaně. Prudce. Dno se prohlo, člun poskočil, otočil se bokem a v mžiku se převrátil. Lidi letěli do vody. Studený šok, řev, pádla ve vzduchu. Radek dopadl na záda, polkl vodu a na vteřinu ztratil orientaci. Když se vynořil, viděl kolem sebe plovoucí vesty, batoh, jeden převrácený raft a druhý prázdný, jak ho proud odnáší k balvanům.
„Všichni ke břehu!“ zařval.
Počítal. Jedna, dvě, tři… osm. Všichni na hladině, všichni vesty. Dva z nich se drželi převráceného raftu, třetí, ten puberťák, se chytil pádla a nechtěl ho pustit. Radek je začal směrovat k mělčině.
A pak mu to došlo.
Pampi.
Otočil se. Batoh plaval metr od něj, prázdný. Rozepnutý zip, uvnitř tma. Nikde žádná oranžová skvrna.
„Pampi!“
A v tu chvíli, v tom chaosu, uviděl Bobka. Bobr kroužil na místě a na hlavě měl něco malého, oranžového. Pampi. Mokrý, připláclý, držel se drápky Bobkova kožichu jako klíště a z očí mu šel vyloženě vražedný výraz.
Bobek plaval. Pomalu, rozvážně, jako by vezl náklad z porcelánu. Obeplul převrácený raft, minul puberťáka, který na něj zíral s otevřenou pusou, a zamířil ke břehu. Vylezl na kameny, setřepal vodu a položil se. Pampi slezl, udělal tři kroky, otočil se, kýchnul a začal si lízat tlapku.
Radek doplaval ke břehu poslední. Sedl si na šutr a zíral.
Záchranáři z půjčovny přijeli za patnáct minut. Vytáhli rafty, spočítali lidi, rozdali deky. Jeden z nich, mladý kluk, co tam byl první sezónu, ukázal na Bobka a Pampi, jak leží vedle sebe na dece.
„Hele, Radku, to je tvoje?“
Radek přikývl. Neměl sílu mluvit.
„Přísahám, že jsem viděl, jak ten bobr vytáhl tu kočku z vody. Držel ji na hlavě a plaval. Ty vole, tohle nikdo nebude věřit.“
Ale věřili. Protože to vidělo osm lidí, z toho jedno dítě s mobilem, který jako zázrakem přežil ve vodotěsném obalu. Večer už to bylo na Instagramu. Druhý den volali z televize Nova. Třetí den chtěl reportáž někdo z Primy.
Do konce srpna se Radek přestěhoval z maringotky do chaty s verandou. Firma mu nabídla smlouvu na další sezónu, ne jako průvodci, ale jako „vedoucímu animálního programu“. Pampi dostal vlastní instagramový profil, Bobek měl pravidelný přísun jablek od sponzora — jednoho sadu z jižní Moravy.
A co je na tom nejlepší?
Minulý týden, když Radek seděl na verandě a počítal výdělky, všiml si, že Bobek zas něco nese. Malý, šedý uzlíček.
Další kotě.
Radek si povzdechl a nalil do misky mléko.
„Ty seš normálně magnet na kočky,“ řekl Bobkovi.
Bobek funěl a valil se na bok.
A Pampi? Pampi seděl na zábradlí, ocas vztyčený, a díval se na toho malého šedivého tvora s výrazem generála, který právě dostal novou jednotku k výcviku.
Dneska jich tam žije devět. Devět koček. Bývalé toulavé, odložené, nalezené v krabicích. A jeden bobr. Vládne jim pořád Pampi. Všichni to vědí.
A občas, když je klidné odpoledne a po jezeře pluje poslední výletní loď, sedí Radek na molu a kouká, jak Bobek plave podél břehu. Na zádech má tři kočky. Jedna spí, druhá loví prackou vodu, třetí se myje.
Lidi se na to jezdí dívat až z Rakouska.
A starý Kotek, když to viděl poprvé, se opřel o pádlo, podrbal se na pleši a řekl: „Radku, jestli se ty kočky naučej plavat s ploutvema, tak ti zvednu nájem.“
