V budově televize na pražském Barrandově se v to úterní ráno topilo naplno. Někdo stáhl termostat na dvaadvacet, a tak se ve třetím patře linul těžký vzduch smíchaný s vůní připáleného mléka z automatu. Iréna Voráčková stála před zamčenou maskérnou a prsty nervózně žmoulala zip u bundy. Kolem proplouvali mladí asistenti s kávou za osmadvacet korun a nikdo se na ni nepodíval. Vlastně jeden jo — ten vysoký s vysílačkou — a hned uhýbal očima ke špinavému linoleu.
„Paní Voráčková, za deset minut vás chtějí v režii,“ ozvalo se za jejími zády. Hlas patřil Kateřině, praktikantce, která vypadala, že ještě před týdnem seděla ve školní lavici.
Iréna se neotočila. Pozorovala odraz ve skleněné výplni dveří — žena přes padesát, vlasy trochu prošedivělé, žádná výrazná vizáž. Kdysi ji na chodbách zdravili jako „paní redaktorko“. Dnes jen pokrčení ramen.
Přesně před dvanácti lety tou samou chodbou vyběhla s krabicí osobních věcí. Tehdejší programový ředitel, jistý pan Novák, ji vyhodil bez odstupného. Důvod? „Ztráta diváckého zájmu a poškození značky.“ Zkrátka — někdo musel odejít, aby krylo zadky vedení po aféře s uniklými maily. A ona byla nejstarší. Nejsnáze nahraditelná.
A teď, po dekádě a dvou letech bez jediné obrazovky, sedí pan Novák v ředitelském křesle znovu. A ona stojí před maskérnou, protože mladá moderátorka Linda včera večer vyhodila pojistky na Instagramu a odmítla dnes moderovat ranní show. Nervové zhroucení, psaly bulváry. Studio zůstalo bez tváře. Někdo si vzpomněl, že Iréna kdysi uváděla pořad Snídaně s úsměvem. A Novák, který ji kdysi vyrazil, jí dal šanci. S podmínkou: jedno jediné vysílání. A jestli selže, definitivně jí zakáže vstup do budovy.
Když konečně vešla do maskérny, vizážistka jí podala kelímek s vodou. „Kafe došlo, promiňte. Mám jenom tuhle vodu z kohoutku.“ Iréna se napila a přitom si všimla, že na poličce leží starý hrneček s nápisem „Nejlepší moderátorka“ — relikt z roku 2010, který tu z nějakého důvodu přežil. Prsty se jí na okamžik sevřely kolem kelímku, až zbělaly klouby.
V režii to vypadalo jako před startem rakety. Obrazovky, tlačítka, dráty a nervozita, která se dala krájet. Novák stál opřený o stůl s rukama zkříženýma na prsou a sledoval ji jako soudce. „Žádné improvizace,“ procedil mezi zuby. „Držte se scénáře. Hostitelé už jsou v kanclu, jejich mluvčí poslal poznámky. Nepokazte to.“ Iréna se na něj nepodívala. Upravila si sluchátko a vklouzla na židli naproti kameře číslo dvě.
Odpočet. Pět, čtyři, tři…
Ve sluchátku zapraskal hlas režiséra: „A jedem!“
Červené světlo kamery ji zasáhlo jako fyzický úder. Žaludek se jí stáhl. Na okamžik viděla jen rozostřenou masu reflektorů. Pak se ale stalo něco, co nečekala: rty se jí samy roztáhly do úsměvu, který nepatřil té vystrašené ženě z chodby. Byl to úsměv té, co si pamatovala, jak se v přímém přenosu rozbila váza s květinami a ona to celé odlehčila tak, že jí tleskali i kameramani.
„Dobré ráno,“ řekla a její hlas zněl pevněji, než si myslela. „Vítám vás u Snídaně. Dneska se mnou usedl pan poslanec Hrubý a paní doktorka Štěpánková z Motola. Ale než se jich zeptám na reformy a prevenci, musím se vám k něčemu přiznat. Když jsem ráno spěchala na metro, zakopla jsem na eskalátorech na Florenci. Ležela jsem tam jak brouk, kabelka pode mnou, okolo padesát lidí. A víte, co mě napadlo? Že přesně takhle někdy vypadá naše domluva s osudem. Člověk si naplánuje ráno, a pak leží na zemi a počítá, kolikátýho je.“ Lehce se zasmála a pokračovala: „Tak co, pane poslanče, stalo se vám někdy něco podobného?“
V režii nastalo ticho, které nebylo prázdné — bylo nabité. Novák protočil očima a málem praštil sluchátky o stůl. „Co to dělá?!“ sykl na Kateřinu, která držela tablet se sledováním sociálních sítí. Ale Kateřina jen zírala na obrazovku a ukazovala prstem na displej. První tweety: „Kdo je ta úžasná ženská?“ „Konečně někdo mluví jako člověk, ne jako robot.“ „Snídaně s duší!“
Rozhovor s poslancem se proměnil v uvolněnou debatu, kde host zapomněl, že má před volbami, a začal mluvit o svém dětství na vesnici. Doktorka se přidala s historkou o pacientovi, který jí do ordinace přinesl živou slepici jako poděkování. Iréna to celé řídila s lehkostí člověka, který zažil tisíce přenosů, ale zároveň jako by ji to bavilo poprvé.
Kolem osmé hodiny, v pauze na reklamu, se v režii strhla bouřka. Novák zaútočil: „Okamžitě ji stáhnout! Porušila všechno, co bylo domluveno. Tohle není stand-up!“ Ale hlavní režisér, starý pardál Jirka, mu položil ruku na rameno: „Hele, Karle, mrkni na sledovanost. Skočilo to nahoru o čtyřicet procent proti minulému týdnu. Ona je zlato.“ Novák zbledl. Podíval se na monitor, kde čísla v pravém horním rohu rostla. V tu chvíli se ozval mobil — volal generální ředitel. Novák to vzal a jen poslouchal. Kývl, nic neřekl a zavěsil.
Když se Iréna po skončení pořadu zvedla a sundala si sluchátko, celý štáb se odmlčel. Ona nic neříkala, jen si otřela vlhké spánky papírovým kapesníkem. Novák stál u dveří a jeho tvář byla jako maska. „Generální chce, abyste příští týden moderovala znovu. A uvažuje o stálé smlouvě,“ vypravil ze sebe. Pak udělal krok k ní. „Já… víte, tehdy to nebylo tak jednoduché.“ Chtěl pokračovat, ale Iréna zvedla dlaň.
V tu chvíli se vrátila Kateřina s novým hrnkem — tentokrát s opravdovým kafem z automatu. Podala ho Iréně. „Z venku volala vaše dcera, prý to viděla v práci na internetu. A vzkázala, že jste královna.“ Iréna se na dívku podívala a v koutku úst jí zacukalo. Nebyl to výraz triumfu. Spíš jako když někdo po dlouhé zimě ucítí první teplý vítr.
Novák se odšoural chodbou do své kanceláře, a když za sebou zavřel dveře, všiml si, že na dveřích visí stará nálepka — logo pořadu z roku 2009 s jejím obličejem. Kdosi ji tam přelepil novým plakátem, ale rožek se odchlípnul. Sáhl po něm, chtěl ho strhnout, ale pak ruku stáhl. Vrátil se ke stolu, otevřel notebook a dlouho hleděl na čísla sledovanosti.
Venku před budovou Iréna zapínala zip u bundy. Z metra se ozývalo obvyklé houkání eskalátorů, na Florenci to žilo jako každé ráno. Vytáhla mobil a napsala dceři zprávu: „Přijdu pozdějc. Koupila jsem chleba a máslo, uděláme si večeři.“ Pak si strčila telefon do kapsy a z tašky vyndala ten starý hrneček, který jí Kateřina tajně podstrčila. Obrátila ho dnem vzhůru. Na spodní straně bylo fixem připsáno: „Nevzdávej to, mámo.“
