A-Savida – Page 251

“Min mor… gemte den til mig,” svarede Lærke, mens den første tåre løb ned ad hendes beskidte kind. — “Hun sagde, at kvinden på dette billede solgte mig og aldrig så sig tilbage.”

Restaurant “Den Gyldne Svane” fremstod denne aften som et utilgængeligt slot af ren luksus.

„Moje máma… mi ho schovala,“ odpověděla Eliška a první slza jí stekla po špinavé tváři. — „Řekla, že žena na téhle fotce mě prodala a už se nikdy neohlédla zpátky.“

Restaurace „Královská zahrada“ vypadala ten večer naprosto nedotknutelně. Světlo svíček se odráželo v křišťálových

« Ma mère… l’a caché pour moi », répondit Chloé, alors qu’une première larme coulait sur sa joue sale. — « Elle a dit que la femme sur cette photo m’avait vendue et n’avait jamais regardé en arrière. »

Le restaurant « Le Gourmet » semblait ce soir-là hors du temps, protégé du

„Moja mama… mi ho schovala,“ odpovedala Lucka a prvá slza jej stekala po líci. — „Povedala, že žena na tejto fotke ma predala a už sa nikdy neotočila späť.“

Reštaurácia „Krištáľový palác“ pôsobila ten večer priam nedotknuteľne. Svetlo sviečok sa odrážalo v brúsených

— “מאיפה השגת את זה?” לחשה שרה, וקולה נשבר. — “אמא שלי… החביאה לי את זה,” ענתה נועה, ודמעה ראשונה זלגה על לחיה המלוכלכת. — “היא אמרה שהאישה בתמונה הזאת מכרה אותי ומעולם לא הסתכלה לאחור.”

המסעדה “אור הירח” נראתה באותו ערב כחלום בלתי מושג. אור הנרות ריצד על כוסות

— Äitini… hän piilotti sen minulle, — Maija vastasi, ja ensimmäinen kyynel uursi tien lian läpi. — Hän sanoi, että nainen tässä kuvassa myi minut eikä koskaan katsonut taakseen.

Ravintola “Safiiri” oli sinä iltana kuin suoraan sadusta. Kristallilasit kimaltelivat kynttilänvalossa, ja ilmassa leijui

— Tu privertei mane stovėti prie tuščio kapo? — sušnibždėjo Andrius, jausdamas, kaip neapykanta keičia jo sielą.

Daugelį metų Andrius Valaitis per miestą žengė taip, tarsi būtų nepaliečiamas dievas. Žmonės traukdavosi

Я твоя мама!

Десятиліттями Максим Ольшанський жив у скляному замку власної могутності. Коли його чорний кортеж розсікав

— Du lod mig stå ved en tom grav og græde? — spurgte Lukas sin far med en stemme, der var så lav, at det var skræmmende.

Størstedelen af sit liv havde Lukas Møller gået gennem Københavns gader som en mand,

— Ty jsi mě nechal plakat u prázdného hrobu? — zeptal se Lukáš otce hlasem, ze kterého mrazilo.

Většinu svého dospělého života procházel Lukáš Marek městem jako muž, kterého se nic nemohlo