Na výpisu z karty stálo: výběr 12 000 Kč, pobočka Olomouc-centrum, včera 14:32. Od té doby uběhlo osmnáct hodin. Stál jsem v předsíni jejího bytu a civěl na prázdnou chladničku. Ani mléko, ani vajíčko. V košíku na lince dvě staré brambory. Bylo mi jasné, že máma mi lže.
Abych to uvedl na pravou míru – na svou matku Věru jsem od dětství skrytě zanevřel. Táta si našel mladší, když mi bylo deset, a máma se sbalila za dva dny. Žádný soud, žádné výživné, žádný boj o byt. Prostě se otočila a odešli jsme na ubytovnu do Přerova. Dodnes si pamatuju tu zatuchlinu z chodby. Žili jsme v jedné místnosti, vařila na vařiči u okna a já jí kolikrát slyšel, jak prosí sousedku o půjčení dvou stovek na jídlo. Nikdy se neozvala, nikdy o nic nebojovala. Když jsem se ptal proč, odpovídala: „Nechci se hádat. On už je ztracenej, a my si poradíme.“ Nenáviděl jsem ji za tu odevzdanost.
V patnácti jsem proto zmizel. Internát v Brně, pak vysoká, a kolem dvacátého roku jsem s kamarádem Radkem otevřel první kavárnu – Na Půdě. Měli jsme štěstí. Dneska, po dvanácti letech, provozujeme čtyři kavárny a vlastní pražírnu. S manželkou Terezou a dvěma dětmi bydlíme v domku v Tovačově, ale ještě předtím jsem koupil mámě garsonku v Olomouci. Terka tehdy vybuchla.
„Ona měla celej život, aby si na byt našetřila. My žijeme v pronájmu!“
„Ona na boty neměla, natož na byt. Nerozumíš tomu,“ procedil jsem.
Pravda, že jsem jí celý život pomáhal. Založil jsem jí účet a každý měsíc jí posílal dvanáct tisíc – na jídlo, léky, složenky. Nikdy jsem nekontroloval, co s nimi udělá. Až do letošního podzimu, kdy jsem si všiml, že na účtu mám debetní upozornění dřív než obvykle. Máma vybrala peníze hned druhý den po připsání. Vždycky. Přijel jsem tenkrát nečekaně a ona seděla u studeného čaje, bledá, hubená.
„Mami, kde je to maso, co jsem ti dal minulý týden? A ta polévka?“
„No, synku, víš, jak to chodí… ty ceny šly nahoru. A já musela zaplatit elektřinu a prášky na tlak…“
Chladnička však zela prázdnotou. Žádné léky na stole, jen leták Billy.
Nevěřil jsem jí. Příští měsíc jsem si pohlídal, kdy jí přijdou peníze. Vybrala je do hodiny. Stál jsem pak na parkovišti u Alberta a pozoroval, jak vychází s práznou taškou. Nešla k pultu s masem ani k zelenině. Šla rovnou na poštu a poslala složenku. Ruce se mi třásly, když jsem ji konfrontoval.
„Mami, komu posíláš moje peníze?“
Dlouho mlčela, pak vytáhla z kapsy zmuchlaný papírek. Byla to fotokopie poukázky na 10 000 Kč. Adresa: Ivana Šťastná, Prostějov. Její sestra.
„Teta Ivana? A na co?“
„Ona má problémy. Petr, tvůj bratranec, staví barák. A ona mi říkala, že už jim chybí jen kousek… Já jim přece nemůžu říct ne.“
„Mami, oni tě tahají za nos! Petr sám na Instagramu vystavuje fotky, jak objednává novou Škodu Superb. Nepotřebujou tvoji podporu, potřebujou tě oškubat. Ty nemáš co jíst, a jim platíš nový auto?!“
Máma se narovnala a podívala se mi do očí s tou zatvrzelou laskavostí, co mě vždycky rozčilovala:
„Davide, tys nikdy nebyl jako já. Ale rodině se pomáhá. A ty peníze jsou tvoje, ale já je můžu dát, komu chci. Tobě přece nic nechybí.“
To mě dorazilo. Vzal jsem jí platební kartu a řekl, že odteď jí peníze dávat nebudu. Zabouchla za mnou dveře a já slyšel, jak pláče.
Doma jsem všechno vysypal Tereze. Ta zprvu jen tiše poslouchala, pak vstala a nalila mi panáka slivovice.
„Tak jí to všechno kupuj sám. Jídlo, léky, oblečení. Takhle budeš mít jistotu, že neskončí u Ivany. A peníze na ruku – ani korunu.“
Souhlasil jsem. Každé úterý jsem jí vezl nákup z Lidlu, občas krabičku léků a v zimě novou bundu. Máma to přijímala s podivným úšklebkem, jako bych jí křivdil. Věděl jsem, že si s Ivanou volá, ale neřešil jsem to. Dokud mi jednou večer nepřišla zpráva od sousedky: „Paní Věra je nemocná, asi zápal plic, a nikdo se o ni nestará. Volala vaší tetě, ale ta řekla, že nemá čas.“ Tehdy mi ruplo.
Sedl jsem do auta a jel do Prostějova. Dům tety Ivany zářil novou fasádou a v garáži se leskla zmíněná Superb. Zazvonil jsem, a když mi otevřela, vklouzl jsem dovnitř bez pozvání. U stolu seděl Petr s mobilem v ruce a na lince se válely účty – za obklady, za elektroinstalaci. Z vedlejší místnosti čpěla nová kuchyňská linka. Bylo mi jasné, co je hlavní zdroj té nádhery.
„Davide, co tady chceš?“ vyjela na mě Ivana.
„Přišel jsem se podívat, na co moje máma vydělala. Teda spíš na co jsi ji vycucala.“
„Co si to dovoluješ?!“ zvedl se Petr. „My jsme rodina. Tvoje máma chtěla pomoct. A ty jí teď dáváš jen ty svoje tašky z krámu jako žebrákovi.“
„Takže vy jste si postavili barák, koupili nové auto a ona nemá ani na léky. Ty tady žereš uzený a ona má v košíku dvě brambory. A ještě si troufáte říkat rodina?“
„Nás žije!“ rozkřikla se Ivana. „A jestli máš problém, tak si to vyřiď s mámou, ne s náma. My jí nic nedlužíme. Dala nám to dobrovolně.“
Petr vstal a chtěl mě vytlačit ze dveří. V tu chvíli jsem z kapsy vytáhl telefon a otočil displej k němu. Byla tam nahrávka rozhovoru s účetní: „Kolik celkem jste jí poslal za poslední tři roky?“ „172 tisíc korun.“
„Tady to máš, bratranče. Sto sedmdesát dva tisíc. To je desetina tvého nového auta.“
Ivana zbledla. Petr otevřel pusu, ale nic neřekl.
„Takže teď poslouchejte,“ pokračoval jsem klidně. „Odteď moje matka nedostane peníze, a vy mi je pěkně budete splácet. Můžeme to řešit právní cestou – vzhledem k tomu, že ona je nemajetná a tyhle výběry můžou vypadat jako zpronevěra – anebo si to vyřídíme tak, že když máma zavolá, zvednete telefon a přijedete jí umýt okna a nandat uhlí. Rozumíme si?“
Nikdo neodpovídal. Otočil jsem se a práskl dveřmi.
Tři dny nato mi máma zavolala. Hlas měla jiný, jako by se probudila ze sna.
„Davide, Ivana mi řekla, že mě vezme k doktorovi, ale pak zase něco vymyslela… a já jí poprosila o pětistovku na zaplacení telefonu. Víš, co mi řekla? Že už nejsem jejich zodpovědnost. Vyhodila mě z baráku.“
Mlčel jsem a poslouchal její vzlyky.
„Já myslela, že když jim dám všechno, tak mě jednou podrží. Táta vás opustil a já nechtěla, abysme přišli i o příbuzné. Celý život jsem se bála, že zůstanu sama, a tak jsem všem ustupovala. Ale oni se na mě vykašlali, na starou krávu, co už nemá co nabídnout.“
Naposledy jsem slyšel v jejím hlase něco nového. Nebyla to slabost, ale smutný vztek.
Příští sobotu jsem ji vzal k sobě na oběd. Terka upekla kachnu a já mámě podal novou modrou kartičku – předplacenou, s limitem na jedno použití v lékárně.
„Tohle je na léky. A tady je klíč od našeho sklepa, kde ti zítra navezeme uhlí,“ řekl jsem.
Chvíli na ni hleděla a pak se pousmála. Bez vděčných řečí, bez výmluv. Jen si otřela oči do rukávu a začala krájet maso.
