„Paní Kučerová,“ říká doktorka a hlas má věcný, „císařský řez je nutný. Dvojče B ztrácí kyslík. Pupečník dvojčete C je přiskřípnutý. Jestli budeme čekat, můžete přijít o všechny tři.“
Myslím na jména, která jsem si v noci psala do telefonu. Rozárka. Johanka. Anežka. Tři jména pro tři holčičky, které se teď perou o vzduch ve mně. A vedle mě v křesle hnije sako mého muže, prázdné a opuštěné. Odešel „jen zvednout telefon, pět minut, ať tě neruším“. To bylo v jednu. Teď je půl třetí a telefon má nedostupný.
Znovu mu sestra volá. Hlasová schránka. Ozve se ta ženská fráze, kterou nesnáším: „Zanechte prosím vzkaz.“ Zavěsí.
Napadne mě, jestli mu mám napsat zprávu. Ale co bych psala? Ležím na operačním sále, podepisuju souhlas se zákrokem, který mi má rozpárat břicho, a mám chuť mu napsat, že jsem u pokladny v Lidlu a ať koupí mléko. Jen abych viděla, jestli zareaguje rychleji.
Nereagoval by.
Na druhém konci Brna, v salonku hotelu Ambasador, stojí můj manžel Vojtěch Kučera nad dortem s malinovou polevou. Vedle něj se směje žena v rudých šatech, které jsem nikdy neviděla. Drží stříbrný nůž. Společnými silami krájí dort. Jeho telefon leží displejem dolů na ubruse.
Nevím to. Nevidím to. Ale vím, že tam není se mnou, a vím, že mu došla baterie, protože mi to řekne, až se večer ukáže. Vždycky mu dojde baterie, když ho potřebuju.
Doktorka mi podává pero. Je kovové, studené. Podepíšu se tak, že písmena plavou. „Zachráníte je?“ ptám se a zuby mi cvakají.
„Uděláme všechno, co půjde.“
Podepíšu.
Nechci, aby se dozvonil. Chci, aby hudba v tom hotelu přestala hrát. Chci, aby mu zatrnulo. Ale to se nestane. Jediné, co se stane, je ostré bílé světlo a tlak v zádech, a pak hlas, který počítá: „tlak klesá“, „odsávání“, „dvojče A venku“, „NICU připravit“, „krvácí mnohem rychleji, než jsme čekali“.
Snažím se zůstat u sebe. Počítám jména, která jsem vybrala sama. Rozárka. Johanka. Anežka. Opakuju je jako modlitbu, aby mi nedošla baterie. Nejdřív přijde tenký, zlostný pláč. To bude Rozárka, říkám si, má po kom křičet. Pak další, jiný, hlubší. Johanka. A pak nic. Ticho. „Anežka?“ řeknu, ale hlas mi nejde.
Nikdo neodpovídá. Nástroje cinkají. Ozve se jen: „Pracujeme na ní.“
A pak můj zrak zašedne, ale nebolí to. Vidím jeho prázdné sako na židli, které sestra sundala na zem, protože překáželo. Leží na dlažbě, jedno rameno obrácené, podšívka nahoře. Někdo po něm šlápl.
Tři dny trvám na tom, že neodejdu. A tři dny mi nikdo nevolá. Jen Vojtěchův smazaný pozdrav a zpráva: „Promiň, baterka.“ Nepřijde. Nemůže najít parkovací místo, asi. Nebo mu zase došla baterka. Nebo dort.
Čtvrtý den odcházím s dvojčaty. Třetí holčička zůstává v inkubátoru, hadičky kolem ní jako pavučina, na kterou nesmím sáhnout. Ale žije. Anežka. Malá vzpurná věc.
A tehdy udělám něco, co by mě před čtvrt rokem nenapadlo. Vezmu si z bytu jen pár věcí. Vyklidím šuplíky, vezmu občanky, kartičky pojišťovny, nabíječku na telefon, který už nemusím nikomu volat. A odejdu do Ostravy.
Ne proto, že bych ho chtěla zničit. Jen proto, že se už nechci znovu otočit a zjistit, že vedle mě zase nikdo nesedí.
Pět dní po porodu stojí Vojtěch na recepci brněnské porodnice. Páchne z něj krém na dorty a cizí parfém. Připravuje si do tváře ten výraz, kterým všechno shazuje: „To je hysterie, oni v nemocnicích všechno nafukujou, jen mi došla baterka, měli by mi odpustit, jsem přece otec.“ Řekne to s úsměvem, který na mě vždycky platil.
Jenže čeká ho prázdný pokoj. Vystlaná postel. Kytici, kterou sem nechal poslat po asistentce z firmy, nikdo nerozbalil. Krabička s dárkem je stále zabalená v celofánu. Nikdo neodpovídá.
„Kde je Kučerová? Moje žena. Trojčata. Císařský řez.“
Sestra vzhlédne od počítače. „Kučerová?“ přečte jméno. „Trojčata, ano. Byla tady.“ Pak se podívá do systému a na moment zvážní. „Paní Kučerová odešla,“ řekne. „Předevčírem. S dvojčaty. Domů, předpokládáme.“
„Domů? Vždyť bych ji potkal. Já bydlím na Lesné, kousek odsud.“
Sestra pokrčí rameny. „Nechala pro vás obálku. Jestli jste manžel.“
Vytáhne z přihrádky bílou obálku s logem porodnice. Uvnitř je papír s razítkem. Převedení péče o třetí novorozence na adresu v Ostravě. Adresa je proškrtaná, jen kód. A dole rukou, rychlým, roztaženým písmem, který znám jen já a Rozárka s Johankou: „Volala jsem ti třikrát. Dvakrát jsi to zvedl a položil. Potřetí jsi poslal SMS, že se ozveš. Já už se neozvu.“
Vojtěch obrací papír. Rub je prázdný. Žádná věta o odpuštění, žádné „ozvi se“, žádné „vrátím se“. Jen černé písmo na bílém, a jak tam tak stojí uprostřed chodby, kde to voní po čerstvě vyžehleném povlečení, konečně mu dochází, že baterka neexistuje. Žádná nebyla. Jenom si kdysi dávno zvykl, že já počkám.
Ale já nečekám. V Ostravě, v paneláku u tramvaje číslo 11, sedím u otevřeného okna. Jedna holka mi usnula na hrudi, druhá v postýlce. V mobilu mám zprávu od sestry z Brna: „Nechal tady dárkovou krabičku a ptal se, kde bydlíte. Nic jsem neřekla.“
Nechám mobil ležet obrazovkou dolů. Anežka v inkubátoru v Brně má u jména poznámku o kontaktní adrese, kterou zná jen porodnice. A já poprvé po létech nemusím nikoho hledat v davu. Nikdo nepřijde pozdě. Nikdo neřekne, že to přeháním. V kuchyni se vaří rýže, na zdi visí papír se jmény Rozárka a Johanka, třetí jméno tam stále chybí. Nepíšu ho. Počkám, až si ho Anežka přijede napsat sám. Stačí, když vydrží.
A on, až se jednou naučí číslo na vozík s inkubátorem, nebude vědět, co hledá. Protože už nikdo nečeká, až mu dojde baterka. Někdo prostě odešel. A je jí líp.
