Seděla jsem na vyšetřovním lůžku v Thomayerově nemocnici a doktor Lacina mi právě oznámil, že nádor nereaguje na léčbu tak, jak doufali. Že bude potřeba agresivnější chemoterapie. Že následující tři měsíce budou peklo. Manžel mi držel ruku a tvářil se, jako by ho to skutečně zajímalo. Ještě jsem netušila, že přesně za čtrnáct dní sbalí kufry a odjede.
Druhá série chemoterapie mě složila způsobem, který si zdravý člověk neumí představit. Ráno jsem se budila s pocitem, že mám v krku písek. Každý doušek vody chutnal jako rozpuštěné železo. Vlasy mi vypadávaly po celých pramenech a já je sbírala z polštáře s tichou zuřivostí. Potřebovala jsem, aby u mě někdo seděl. Aby mi podal sklenici. Aby mě odvezl na ozařování a zpátky.
Filip sliboval hory doly. Pět let manželství, pět let řečí o tom, jak jsme tým. Jak spolu zvládneme cokoli. Vážně jsem mu věřila.
Osudný telefonát přišel v úterý dopoledne. Ležela jsem zachumlaná do deky na gauči a poslouchala, jak si Filip v kuchyni šeptá s mobilem u ucha. Poznala jsem ten tón – mluvil se svou matkou Danielou. Žena, která si od začátku myslela, že syn si mohl najít někoho lepšího. Někoho s větším bytem, lepší prací a rozhodně ne s rakovinou děložního čípku ve třiatřiceti letech.
Vypnul telefon a vešel do obýváku. Nemohl mi pohlédnout přímo do očí. Koukal kamsi na koberec.
„Mamka koupila zájezd do Dubrovníku. Deset dní, plná penze, výletní loď. Říkala, že bychom mohli jet společně oslavit její narozeniny. Je jí šedesát, chápej to…“
Narovnala jsem se na loktech. Každý pohyb bolel.
„Filipovi je třicet osm a jeho žena leží v léčbě. To chápej ty.“
Zaváhal.
„Myslím, že bych tam měl jet. Už je to zaplacený. Všechno. Když to zruším, propadne to celý. Jsou to strašný peníze, Terezko.“
Ta poslední dvě slova mě měla obměkčit. Místo toho jsem cítila, jak mi uvnitř hrudi něco chladne. Něco, co už nikdy nemělo roztát.
„A já?“ zeptala jsem se. „Já jsem tady. Zvracím do lavoru. Nemůžu si dojít ani pro rohlíky. A ty odjíždíš na dovolenou s matkou, která mě semlela na prach ještě dřív, než to stihla chemoterapie?“
Filip se otočil a beze slova zmizel v ložnici. Za půl hodiny stál v předsíni s kufrem v ruce. Políbil mě na čelo. Rychle. Jako když platíte kartou a nestihnete ani poděkovat prodavačce.
Zabouchly dveře.
Asi hodinu jsem jen zírala do prázdna. Pak přišla zpráva. Od něj. Fotka. Letištní hala Václava Havla, on a Daniela s kelímky prosecca v ruce. Pod fotkou tři slova: „Opatruj se tu.“
Neodepsala jsem. Neměla jsem sílu ani na jeden znak.
Druhý den ráno jsem se probudila a cítila jsem, že horečka zase stoupá. Teploměr ukázal osmatřicet sedm. Sáhla jsem po mobilu a chtěla zavolat sestře. Než jsem stačila vytočit číslo, displej se rozblikal příchozím hovorem. Pak dalším. A dalším. Bývalá šéfredaktorka z nakladatelství. Kamarádka ze střední, se kterou jsem se neviděla sedm let. Dokonce sousedka odnaproti, co se mnou normálně nemluví.
Všechny se ptaly na to samé: „Už jsi to viděla?“
Srdce mi bušilo až v krku, když jsem zapnula televizi. Na obrazovce České televize běžely záběry, ze kterých se mi zvedl žaludek. Dubrovník. Pobřeží. Obrovský sesuv půdy po prudkých deštích. Hotelový komplex, kde byli Filip s Danielou ubytovaní, stál na svahu přímo nad mořem a celá přední část budovy se sesunula i s auty na parkovišti. Reportérka mluvila o evakuaci, o lidech, kteří v panice vybíhali ven jen v nočních košilích. O ztracených zavazadlech, dokladech, penězích.
Pět minut jsem na to zírala s otevřenými ústy. Pak telefon znovu zazvonil.
Byl to Filip.
„Prosím tě, pomoz nám,“ vyhrkl do telefonu, aniž by pozdravil. Hlas se mu třásl jako dětský. „Všechno je pryč, chápeš? Všechno! Kufry, doklady, peněženky, máminy šperky, co si brala do sejfu… Pojišťovna to odmítá proplatit, prej vyšší moc a takový ty kecy. Nemáme ani na letenky zpátky. Ani na hotel v nouzovým ubytování. Ty jsi teď doma, máš přístup k účtu, mohla bys nám poslat…“
Zhluboka jsem se nadechla. Chemoterapie mi sebrala vlasy, výdrž i iluze. Ale dala mi jednu vzácnou věc – krystalickou jasnost vidění. Bez příkras. Bez výmluv.
„Filipe,“ řekla jsem tiše. „Před dvěma dny ses rozhodoval, jestli jet, nebo zůstat se mnou. A vybral sis. Tak si ten výběr užij až do konce. Hezký zbytek dovolené.“
Zavěsila jsem.
Pamatuju si, že jsem se na gauči poprvé za několik týdnů rozesmála nahlas. Byl to zvláštní, trochu šílený smích. Ale byl upřímný.
Následující dny jsem si skládala informace dohromady. Filip s Danielou nakonec přežili bez zranění – fyzických. Hůř dopadli finančně. Cestovní kancelář zkrachovala do dvou týdnů, pojišťovna skutečně odmítla plnit kvůli přírodní katastrofě a jejich právník jim oznámil, že šance na odškodnění je mizivá. Všechny úspory, které Daniela léta střádala, zmizely v jednom bahnitém odpoledni. Prodali byt v Brně, aby splatili dluhy, co jim během pár měsíců narostly. Matka se synem se přestěhovali do podnájmu na okraji Ostravy. Jejich vztah – vždycky tak pevný, tak výlučný – se změnil v nekonečný maraton vzájemných výčitek. Slyšela jsem to z doslechu, od společné známé. Prý na sebe křičí tak, že to jde slyšet přes tři patra.
Já mezitím dokončila léčbu. Poslední cyklus chemoterapie proběhl v prosinci. Na Štědrý den jsem seděla u sestry v Liberci a dívala se, jak její dvě děti rozbalují dárky. Venku tiše padal čerstvý sníh a já cítila, jak se mi do těla pomalu vrací život. Doslova a do písmene.
Osmého ledna jsem dorazila na onkologii pro výsledky. Doktor Lacina si sundal brýle a podíval se na mě s výrazem, který jsem znala jen z filmů – unavený, ale spokojený úsměv člověka, který právě vyhrál dlouhou bitvu. Kompletní remise. Žádné známky nádoru. Hotovo.
Vyšla jsem z ordinace a nechala na tváři roztát pár sněhových vloček. Nemyslela jsem na Filipa ani na Danielu. Nemyslela jsem na žádnou karmu, spravedlnost ani pomstu. Myslela jsem na jaro, které právě začínalo. Na vzduch, který jsem mohla dýchat bez bolesti. Na to, že zítra ráno vstanu a udělám si kávu – opravdovou, horkou, voňavou kávu – a na jejím dně uvidím budoucnost. Nic jiného, jen čistou, průzračnou budoucnost.
