Blanka viděla, jak se svetr její dcery obtáčí kolem kliky spíže, a věděla, že přišla. Tchyně Věra měla klíč od bytu ještě z doby, kdy tam bydlela sama, a nikdy ho nevrátila — Marek jí to nikdy neřekl.
Bylo úterý, tři týdny po tom, co pětiletou Terezku odvezli sanitkou z mateřské školky v Letňanech s prudkou alergickou reakcí. V nemocnici na Bulovce jim doktorka Součková dala přesný seznam: žádné mléčné výrobky, žádné ořechy, žádné polotovary s neznámým složením. Blanka od té doby vařila dvakrát — jeden hrnec pro Terezku, jeden pro zbytek rodiny.
Ten den připravovala oběd už od půl deváté. Pro dceru uvařila v malém bílém hrnci rýžovou kaši na vodě s trochou dýně, bez soli, bez másla. Do velkého modrého hrnce dala guláš, jak ho měl rád Marek — s tou pálivou paprikou z tržnice na Kubáni, kterou kupovala jen jemu. Na víko bílého hrnce nalepila lísteček psacím fixem: „Terezka. Nic nepřidávat."
Věra dorazila kolem poledne, s taškou z Alberta v ruce a s tím svým parfémem, který se linul chodbou dřív, než zaklepala. Nezaklepala. Prošla rovnou do kuchyně, položila tašku na linku vedle mikrovlnky a zvedla víko bílého hrnce.
„Co je tohle za vodu?"
„Kaše pro Terezku."
„Vždyť tam není ani kousek masa."
„Nesmí zatím jíst nic těžkého. Paní doktorka to napsala černé na bílém."
Věra se ušklíbla, jako by jí Blanka nabídla něco zkaženého. „Vy mladý si myslíte, že děti vychováte na vodě a modlitbě. Za mých časů se dítě krmilo pořádně, ať je nemocné nebo ne."
„Terezce nesmí do žaludku nic mastného, aspoň měsíc."
„A já vám povídám, že dítě potřebuje sílu." Věra nabrala lžíci kaše, přidržela ji u okna, jako by prosvěcovala víno, a s divadelním gestem ji vylila zpátky. „Vždyť to smrdí jak v nemocniční jídelně."
„Jestli vám to nechutná, ochutnejte z toho druhého hrnce."
„Já nemluvím o sobě. Mluvím o vnučce."
Tohle trvalo od chvíle, co se Terezka narodila. Věra jí tajně strkala oplatky, když ji hlídala, a pak vinila Blanku, že má dítě „slabý žaludek". Alergický záchvat před třemi týdny brala jako výmysl — jako by si to pediatrička s tou dietou vycucala z prstu, aby měla o čem psát do karty.
„Přinesla jsem pořádnou polévku," řekla Věra a vytáhla z tašky velkou skleněnou sklenici. „Hovězí vývar, houby, trocha smetany. Vařila jsem od rána."
„Tereza nesmí smetanu."
„Jedna lžíce jí nic neudělá."
„Nedávejte jí z toho ani lžičku."
Blanka vypnula sporák a bílý hrnec přesunula na zadní plotýnku. Pak šla nahoru — Terezka na ni volala z pokoje, chtěla pomoct s puzzle. Než se vrátila, Věra znovu ochutnala rýžovou kaši, ohrnula nos, zvedla hrnec a celý obsah vylila do dřezu. Pak nalila dovnitř svou polévku, přidala trochu vody, promíchala. Lísteček z víka odlepila a hodila do koše pod dřez.
V tu chvíli vešel do kuchyně Marek.
„Mami, co to děláš?"
„Opravuju oběd. Tvoje žena vůbec neumí vařit."
„Řekla ti, ať se té kaše ani nedotkneš."
„Neblázni. Je to normální jídlo."
„Doktorka zakázala houby."
„Vždyť je ani neucítí. Vybrala jsem ty nejmenší kousky."
Marek se podíval ke schodům. „Blanka se naštve."
„Tak jí to neříkej. Ukaž konečně, že máš vlastní páteř, a ne jenom ji papouškuješ."
Věra nabrala pár naběraček guláše z modrého hrnce a přelila je do prázdné sklenice, aby to vypadalo, že si polévku odnesla domů celou. Pak hrnce prohodila — bílý dala dopředu, modrý na zadní plotýnku.
„Proč to děláš?" zeptal se Marek.
„Aby si toho nevšimla. Až Terezka sní tu moji a nic se jí nestane, dokážeme Blance, že si ty zákazy vymýšlí sama v hlavě."
Marek neodpověděl. Nepomohl jí, ale ani ji nezastavil. Stál u okna a díval se na sídliště, na to, jak paní z domu naproti věší prádlo, jako by se ho tohle netýkalo.
Když Blanka sešla dolů, Věra už seděla u stolu a vykládala synovi, jak se má správně vychovávat dítě.
„Terezka bude jíst až za půl hodiny," řekla Blanka. „Doktorka řekla nekrmit hned po lécích."
„Jistě," odpověděla Věra o vteřinu rychleji, než bylo přirozené.
Blance sice bylo divné, že hrnce stojí jinak než ráno, ale usoudila, že je asi přendal Marek, když hledal něco k jídlu. V rádiu na parapetu běžely zprávy z Českého rozhlasu, venku houkala tramvaj číslo dvanáct, a ona se vrátila k rozečtenému puzzle nahoře.
Zvonek zazvonil za dvacet minut. Přede dveřmi stála doktorka Součková, ta, co se o Terezku starala po propuštění z Bulovky.
„Byla jsem tu poblíž, tak jsem se zastavila," řekla. „Chtěla jsem se podívat, jak dieta funguje."
Věra ožila okamžitě. „Výborně, že jste přišla! Řekněte Blance, že dítě nemůže žít jenom na rýžové kaši."
„Omezení nejsou z rozmaru," odpověděla doktorka klidně, zatímco si rozepínala kabát. „Ale domácí guláš s houbami rozhodně škodit nebude."
Ruce jí ztuhly na knoflíku. „Jaké houby?"
Věra pochopila, že řekla víc, než měla. „Mluvila jsem obecně."
Doktorka požádala, aby ji zavedli za Terezkou — dívka se cítila dobře a ještě nejedla. Po prohlídce chtěla vidět suroviny a hrnec připravený k obědu.
„Chci si být jistá, že jsme si dobře rozuměly," vysvětlila.
Blanka odklopila víko bílého hrnce. Ještě než se doktorka přiblížila, ucítila cizí, smetanovou vůni. V kaši plavaly kousky masa a houby.
„Co to je?"
Věra pokrčila rameny. „Přece tvoje kaše. Možná jsi tam něco přidala a zapomněla."
„Já jsem tohle nevařila."
Marek sklopil oči k podlaze.
Doktorka Součková se podívala na modrý hrnec, pak otevřela odpadkový koš pod dřezem. Nahoře ležel Blančin lísteček a mokrá dýně, vylitá spolu s kaší.
„Kdo vyhodil jídlo pro Terezku?"
„Možná uklízečka," řekla Věra.
„Nemáme uklízečku," odpověděla Blanka.
Doktorka si oba hrnce prohlédla pozorně. Na dně modrého objevila malý modrý puntík, udělaný fixem na potraviny.
„Poprosila jsem Blanku, ať hrnce označí," vysvětlila. „Bílý byl pro dítě, modrý pro dospělé. Teď ale obsah neodpovídá."
Otočila se k Marekovi a Věře: „Kdo prohodil hrnce?"
Ticho.
Doktorka vytáhla telefon a ukázala fotku, kterou pořídila ráno na Blančinu žádost — kvůli pojišťovně, kvůli záznamu do karty. Na snímku byla vedle bílého hrnce vidět malá zapečetěná krabička.
„Kde je tohle?" zeptala se.
Blanka se podívala na fotku a zbledla. „Nechala jsem to vedle sporáku. Nebylo to jídlo."
Věra se chytila okraje stolu. „Vysypala jsem to do modrého hrnce. Myslela jsem, že je to koření."
Doktorka okamžitě stáhla oba hrnce z plotýnek. „Nikomu z toho nedávejte ani lžíci."
„Co bylo v té krabičce?" zeptal se Marek.
Doktorka neodpověděla hned. Ještě jednou se podívala na fotku, pak na Věru.
„Řekněte přesně: jenom jste prohodily hrnce, nebo z toho už někdo stihl jíst?"
Věra mlčela, tvář jí zbělela stejně jako Blance před chvílí.
Ze schodů se ozval hlásek Terezky: „Babi, já jsem tu polívku ochutnala, ještě než jsi ji dala do lednice. Byla dobrá."
Ticho v kuchyni bylo najednou hustší než vůně houbové smetany. Doktorka Součková postavila tašku na stůl a sáhla po telefonu — ne pro fotku, tentokrát vytočila záchranku.
„To bylo v tom balíčku speciální barvivo pro test na alergen," vysvětlila rychle, když viděla Blančinu tvář. „Neškodné samo o sobě, ale s houbami a smetanou u dítěte s takovou anamnézou riskovat nebudu. Jedeme na Bulovku, kontrolně."
Terezka nakonec žádnou reakci neměla — jen malé zarudnutí na krku, které za dvě hodiny na pohotovosti odeznělo. Ale to už bylo vedlejší. Blanka seděla v čekárně na plastové židli, dívala se na automat na kávu, který cvakal a nikdy nikomu nic nedal zadarmo, a v hlavě měla jasno.
Doma ten večer, když Terezka usnula, otevřela šuplík v předsíni, kde měli náhradní klíče, a vyndala ten s modrým štítkem — od bytu. Ráno zavolala zámečníkovi z Vysočan, kterého kdysi doporučovala sousedka. Do oběda měli nové vložky ve dveřích a čtyři nové klíče: jeden pro ni, jeden pro Marka, dva do trezoru.
Věra přišla o tři dny později, jako vždycky bez zvonění zvyklá jen zatlačit dveře. Klika se nepohnula. Zazvonila. Blanka otevřela na řetízku, s papírem s hlavičkou dětské alergoložky v ruce — kopie posudku, který dala i Markovi, aby ho měl u sebe v práci pro případ, že by se to ještě jednou opakovalo.
„Máte tady napsáno, co smí Terezka jíst a co ne. Kdo se toho nebude držet, k jídlu se v naší kuchyni nedostane. Ani k dceři, dokud si to nepřečte a nepodepíše, že rozumí."
Věra stála na chodbě, tašku z Alberta v ruce, a dívala se na řetízek, který se mezi nimi houpal jako jediná odpověď, kterou dostane.
