Poslední slova, která mi Matěj řekl, než zmizel za bezpečnostní kontrolou na ruzyňském letišti, nebyla sbohem. Byl to slib.
Objala jsem ho v odletové hale Terminálu 2 a tiskla jsem ho k sobě jako o závod. Voněl lacinou žvýkačkou a mým pracím práškem, protože ještě včera spal ve svém pokoji a já mu žehlila tričko na cestu. Jeho otec, Richard Vávra, stál o pár metrů dál a sebejistě ťukal do mobilu. Měl na sobě ten svůj dokonale padnoucí oblek a výraz člověka, který už dávno vyhrál.
Matěj se do mě zavrtal obličejem a najednou jsem ucítila, jak mi něco vklouzlo do kapsy kabátu.
„Nebreč, mami,“ zašeptal mi do ucha. „Jen na mě počkej.“
Pak se ode mě odtáhl, chytil Richarda za ruku a bez ohlédnutí prošel kovovým rámem bezpečnostní kontroly. Stála jsem tam jako solný sloup a dívala se, jak se jejich siluety rozplývají ve frontě na odbavení. Nohy se mi třásly tak, že jsem se musela opřít o zábradlí.
Netušila jsem, proč si ho Richard veze do Dubaje. Matěj mi v posledních týdnech skoro nic neřekl. Jen že musí. Že to tak bude lepší.
Až v autobuse na Zličín, když jsem konečně přestala brečet a prohrabávala kapsy, jestli tam nemám aspoň kapesník, nahmatala jsem něco studeného. Černou platební kartu. Žádné logo, žádné jméno, jen matný proužek na rubu.
Než jsem se stihla vzpamatovat, mobil mi zavibroval zprávou z neznámého čísla.
„Na účtu je 89 340 000 korun. PIN je tvoje datum narození. Nevěř nikomu z tátových známých. Vysvětlím to, až budu moct. M.“
Cifra se mi zamlžila před očima. Devětaosmdesát milionů.
Přesně před týdnem stál Matěj v jednací síni Obvodního soudu pro Prahu 5 a řekl větu, která mě rozsekala na kusy.
Pan soudce Holub, unavený chlapík s tenkými brýlemi, se ho zeptal, u koho chce po rozvodu žít. Richardův advokát seděl opodál a leštil si manžetové knoflíčky. Bývalý manžel se tvářil jako otec roku, ačkoliv Matěj za poslední tři roky viděl sotva dvakrát do roka, vždycky když měl cestu kolem a potřeboval si udělat fotku na Instagram.
Matěj se ani nepodíval mým směrem. Narovnal se a do ticha prohlásil: „Moje maminka mi nemůže dát budoucnost, jakou si zasloužím. Chci žít s otcem.“ Hlas měl pevný, dospělý, cizí. Advokátka vedle mě zbledla. Já jsem v tu chvíli přestala slyšet cokoliv kromě vlastního srdce.
Tušila jsem, že Richard si koupil posudky, znalecké vyjádření a bůhvíco ještě. Ale že mi Matěje seberou takhle, že to dokonce řekne sám, to jsem nečekala. Odešla jsem ze soudní síně jako zbitá. Doma jsem pak tři dny ležela v posteli a zírala do stropu.
A teď, v poloprázdném autobuse, jsem svírala kartu, za kterou se skrývalo jmění.
Něco tu nehrálo. Vždyť Matěj byl poslední půlrok jako vyměněný. Začal se scházet s Richardem, nosil domů nový telefon, mlžil, v noci šeptal do notebooku. Myslela jsem, že mu ten arogantní chlap popletl hlavu. Ale co když to celé bylo divadlo?
Doma v činžáku na Žižkově jsem vtrhla do jeho pokoje. Postel byla ustlaná, stůl prázdný. Věděla jsem, že si s sebou vzal jen malý batoh. Prohledávala jsem zásuvky, knihy, skříň. Až úplně dole, pod uvolněným prkýnkem v rohu, jsem narazila na složený papír. Matějův rukopis, trochu kostrbatý, jak psal levou rukou, aby to vypadalo nenápadně.
Mami, jestli to čteš, tak jsem odletěl.
Táta mi vyhrožoval. Řekl, že jestli u soudu neřeknu, že chci žít s ním, tak ti něco udělá. Vím, že ti sledoval práci, věděl, kde chodíš nakupovat. Dokonce mi ukázal fotku tvého auta zaparkovaného před školkou, kde děláš. Bylo mi z toho na blití.
Musel jsem to zahrát. Táta si myslí, že jsem na jeho straně. Nevím, do čeho se namočil, ale má v počítači účty z Kajmanských ostrovů a podivné převody. Jednou v noci usnul u notebooku a já si stáhl kopii. Ty peníze na kartě jsou z jednoho z těch účtů. Přál bych ti vidět jeho obličej, až zjistí, že mu zmizely. Převedl jsem je na účet, který jsem založil přes tvůj starý mail, takže jsou teď tvoje.
Prosím tě, nevolaj mi, nepiš, nic. Táta tě má pořád pod dohledem. Vezmi si pár věcí a odjeď na chalupu k babičce do Krkonoš. Tam tě nikdo hledat nebude. Za tři měsíce zkusím utéct a dám ti vědět. Počkej na mě u Janských Lázní, u té staré modré lavičky pod lanovkou, kde jsme se vždycky svačili. Přijdu.
Opatruj se. Matěj.
Četla jsem to třikrát. A po čtvrté už jsem si balila kufr.
Bydlela jsem v chalupě už dobré dva měsíce. Odřízla jsem se od světa, nepoužívala internet, mobil jsem vyměnila za předplacenou kartu. Jenže Richard není hlupák. Jednou večer se na displeji rozsvítilo jeho číslo. Ignorovala jsem to, ale volal znovu a znovu. Nakonec přišla SMS: „Vím, že jsi v Krkonoších. To, cos provedla s účtem, tě přijde draho. A Matějovi taky, jestli hned nevrátíš, co jsi ukradla. Zavolej do půlnoci, nebo tě najdu já sám.“ Hlasitě se mi rozbušilo srdce. Richard musel zjistit, že peníze zmizely. A zřejmě mě sledoval. Barákem proletěl průvan paniky.
Další zpráva, tentokrát od Matěje, přišla o tři dny později. Z neznámého čísla, ale poznala jsem ten styl – psal z internetové kavárny.
„Mami, jsem v pořádku. Utekl jsem. Táta šel na schůzku v Dubaji a já podplatil recepčního. Sedím na letišti v Mnichově. Zítra v poledne budu na Černém mostě. Sejdeme se na Hlavním nádraží v osm večer, u okýnka číslo 9. Miluju tě. M.“
Tu noc jsem nespala.
Druhý den jsem vyjela vlakem do Prahy. Byl sychravý listopad a nad nádražím visela mlha. V osm večer jsem stála u okýnka, svírala kabelku a oči mě pálily nedočkavostí. Konečně jsem ho zahlédla – štíhlou postavu v mikině s kapucí, jak se prodírá davem cestujících.
A pak se za ním vynořil Richard.
Nejdřív jsem nechápala, ale pak mi došlo, že ho musel sledovat od hranic. Byl rozzuřený, v očích mu plály běsy. Nebyl v obleku, ale v bundě s kapucí a v ruce svíral něco, co mi tuhlo krev v žilách – malou pistoli.
„Tak dost, Kláro!“ zařval přes celou halu. Několik lidí se rozuteklo. Richard držel Matěje pevně za loket. „Ty mrňavče, myslíš, že mě podvedeš? Teď mi oba pěkně vrátíte moje prachy, nebo skončíte pod zemí!“
Matěj se na mě podíval. V ten moment jsem v jeho tváři neviděla strach, ale klid. A taky omluvu. Pak natáhl ruku, jako by chtěl Richarda obejmout, a najednou se z reproduktoru ozvalo: „Policejní zásah, všichni zůstaňte na místě!“
Ze všech stran se vyrojili kukláči. Richard zmateně stiskl spoušť, ale rána šla do stropu. Než se vzpamatoval, ležel na zemi s pouty na zápěstích. Matěj odběhl ke mně a schoulil se mi do náruče.
„Promiň, mami,“ vzlykal. „Musel jsem. Táta byl zapletený do praní špinavých peněz pro východoevropskou mafii. Když jsem na to přišel, chtěl mě využít. Ale já jsem natočil jeho doznání a dal to policii. Už na mě čekali. Ta karta byla pojistka, abys měla na úkryt, kdyby se něco zvrtlo. A taky důkaz, že jeho finance nejsou v pořádku.“
Teprve teď mi konečně začalo svítat. Celý soud, ta přetvářka, ten únos do Dubaje – to všechno byla součást Matějova plánu, jak dostat otce za mříže.
Policejní vyšetřovatel mi později potvrdil, že Matěj spolupracoval s Národní centrálou proti organizovanému zločinu už několik měsíců. Richard Vávra čelil obvinění z legalizace výnosů z trestné činnosti v řádu stovek milionů. Těch 89 milionů na černé kartě se samozřejmě stalo předmětem vyšetřování, ale soud uznal, že Matěj jednal pod nátlakem a v dobré víře chránit matku. Nic jsme si nenechali.
Seděli jsme pak na té modré lavičce pod Janskými Lázněmi, dívali se na zasněžené svahy a mlčeli. Až po dlouhé chvíli Matěj zašeptal: „Nebreč, mami. Už je konec. Jsem zase doma.“
