Seděla jsem na tvrdé židli u prosklené stěny JIPky a počítala pípání monitorů. Klára ležela za sklem, obličej bledý jako stěna, vlasy slepené dezinfekcí. Prasklé aneurysma. Operace trvala sedm hodin, ale doktoři říkali, že bojuje. Dýchala hadičkami, víčka měla zavřená, ale věděla jsem, že mě slyší. Aspoň jsem tomu chtěla věřit.
Tomáš dorazil před půlnocí. Džíny ušmudlané, košile pomačkaná, na krku tlustý zlatý řetěz, co mu kdysi půjčila moje dcera. Přivedl si sestru Veroniku. Ta se opřela o dveře a okamžitě vytáhla telefon. Ani se nepodívala dovnitř.
„Stihl jsem, ne?“ vydechl Tomáš a koukl na hodinky.
„Skoro dvě hodiny jsi tu nebyl,“ řekla jsem tiše.
„Měl jsem pochůzky.“ Sáhl si na kapsu. Všimla jsem si, že mu z dlaně trčí černý klíček s logem čtyř kruhů. Můj Touareg. Auto registrované na firmu, ve kterém jsem ho nechala jezdit, aby Klára nemusela dojíždět autobusem. Dohoda byla jasná: používat, ne vlastnit.
„Kam jedeš?“ zeptala jsem se.
„Pracovní schůzka. Důležitý klient.“ Olízl si ret. Byl cítit pepřovou mátou a něčím dalším. Alkoholem.
„Pracovní schůzka o půlnoci?“
Veronika protočila oči. „Nebuďte trapná. Má toho hodně. Klára to chápe, ona by vás taky nejradši poslala domů.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Klára leží na přístrojích. A ty mi bereš auto bez dovolení?“
Tomáš vyprskl smíchy. „Dyk jste nám ho dala. Nebo snad ne?“
„Půjčila. A právě teď ho potřebuju já.“
„Vždyť sedíte na zadku. Klidně si vemte taxíka.“ Otočil se ke dveřím. Jeho palec už přejížděl po displeji, asi zpráva. Veronika se usmála, napůl pohrdavě. A pak odešli. Slyšela jsem, jak na chodbě zařval motor vytuněného Touarega. Zadunělo to ve mně, tupě a hluboko.
Nadechla jsem se. Klára měla na zápěstí fialovou modřinu z kanyly. Vzala jsem ji za ruku. „On si myslí, že jsi jenom matka, co pláče na chodbě. Ale já jsem matka, co má přístup k pojistné smlouvě. A kamery, co točí parkoviště před klubem, už vím jak dohledat. Buď v klidu.“ Políbila jsem ji na čelo.
Přesně za čtyřicet minut mi mobil zablikal. Instagram. Veronika označila Tomášův profil. Na videu tančil na kapotě mého auta, v ruce láhev šampaňského, kolem krku cizí blondýna v metalických šatech. Podpis zněl: *Když život zkouší, musíš přidat plyn.* V pozadí blikaly neóny klubu Arter ve Vídni. Sto třicet kilometrů od nemocnice.
Pustila jsem si to třikrát. Pak jsem otevřela bankovní aplikaci, poslala zálohu právníkovi a zavolala na dispečink GPS. Můj Touareg měl zabudovanou jednotku, kterou jsem do něj kdysi nechala namontovat ještě kvůli obchodním cestám. Operátor nadiktoval přesnou polohu: parkoviště u nočního klubu.
Druhý hovor vedl na pojišťovnu. Třetí na tísňovou linku.
„Dobrý večer, ohlašuji krádež vozidla. Černý Volkswagen Touareg, registrační značka… Vůz byl odcizen z parkoviště Fakultní nemocnice Brno, osobou, které jsem vozidlo nikdy nesvěřila jako majetek. Mám kamerový záznam a polohu GPS. Pachatel je momentálně ve Vídni a pod vlivem alkoholu.“ Operátorka zalapala po dechu. „Posílám souřadnice, ihned předám hlídce.“ Poděkovala jsem a zavěsila.
Celou noc jsem seděla u Kláry. Monitory pípaly pravidelně, sestry kontrolovaly tlak. Nikdo nevěděl, co se za těmi tiše otevíranými dveřmi chystá.
V půl šesté ráno mi přišla SMS z policejního dispečinku: *„Vozidlo zajištěno. Řidič zadržen pro podezření z neoprávněného užití cizí věci a řízení pod vlivem návykové látky. Nachází se v cele předběžného zadržení.“* O pár minut později do facebookových skupin začaly naskakovat fotky. Blikající majáky na parkovišti před klubem. Rozbitá lahev šampaňského na asfaltu. Tomáš sedící na obrubníku v poutech. Veroničin příspěvek zmizel, ale už to bylo jedno – screenshoty si rozeslali všichni.
Telefon se rozdrnčel. Tomášovo číslo.
Zvedla jsem to.
„Pani Nováková!“ křičel do sluchátka, hlas měl zastřený a panický. „Co to děláte? Co to jako má bejt?! Mě sebrali, za mřížema! Řekněte jim, že to není pravda, že to auto bylo půjčený!“
„Auto ti nebylo půjčeno. Vzal jsi ho, když jsem seděla na JIPce. Klíče jsi měl v kapse, ne v mých rukou. A teď jsi s ním boural důvěru, zákon a málem i fasádu klubu. Proč bych ti pomáhala?“
„Vždyť si to můžeš nechat pro sebe, vždyť jsem manžel vaší dcery!“
„Přesně tak. A teď už jím možná dlouho nebudeš.“ Zavěsila jsem.
V osm ráno mi volala šéfová účetní firmy, kde Tomáš pracoval jako obchoďák. Ukázalo se, že ranní směna zahlédla policejní zprávu, a protože firemní politika mluví jasně o pověsti zaměstnanců, dostal okamžitou výpověď. Jeho sestra Veronika se pokusila napsat mi několik vzteklých zpráv, ale advokát jí odpověděl: *„Veškerá komunikace pouze přes právního zástupce. Vaše bratrovo jednání je předmětem trestního oznámení a náhrady škody.“*
A Klára? Po třech dnech ji probudili. Seděla jsem u ní, když otevřela oči. První věta, kterou ze sebe vydala, zněla: „Mami, bylo to auto opravdu jenom půjčený?“ Usmála jsem se, ale neodpověděla. Vytáhla jsem z kabelky papír – kopii trestního oznámení a fotku, kde její manžel objímal v mém autě cizí dámu. Položila jsem jí to na deku. Dlouze se na to dívala. Pak z té fotky pomalu sloupala rožek, jako by jím chtěla odlepit pravdu.
„Už jsem mu tolikrát odpustila,“ zašeptala. „Ale tentokrát…“
Přikývla jsem. Venku za okny svítalo nad Brnem. Za sklem pípaly monitory, ale ten zvuk teď zněl najednou písní. Lehce, vykročit. Když se na mě Klára podívala, viděla jsem, že váha, co na sobě tolik let nosila, se pomalu drolí.
Položila mi hlavu na rameno. A já objednala odtahovku, aby Touareg putoval do servisního střediska, kde si ho můžu převzít až bude čistý. Za tři týdny jsem ho prodala dealerovi z Vysočiny. A Tomáš? Tomáš teď jezdí autobusem.
