Ivo Dvořák měl jednaosmdesát a pořád nemohl ucítit naftu, aby si nevzpomněl na bratra.
Vyrostli v Kolíně, dva bratři a sběrný dvůr se starým železem, který jim otec zanechal, když mladý zemřel. Standa byl ten, co uměl zpívat. Na zahradním grilu stačilo, aby vzal kytaru, a do druhé sloky celá ulice ztichla — ne ta slušná tichost lidí, co se chovají hezky, ale ta pravá, kdy nějaká teta odloží papírový talíř, protože potřebuje obě ruce, aby si je přitiskla na hruď.
Ivo byl ten, co zůstal a vedl sběrné suroviny. Standa jezdil na open micy do Prahy, pak do větších sálů, pak dostal smlouvu s vydavatelstvím, jejíž podmínky nikdo z rodiny pořádně nechápal. Ve třiceti byl slavný, jak bývají slavní jen hrstky písničkářů — ne stadionově slavný, ale takovým způsobem, že taxikáři ve třech různých krajích znali každé slovo "Mostů přes Vltavu" a se slzami v očích je zpívali s ním.
Sláva, jak se ukázalo, přivedla do jeho života společnost, kterou Ivo neměl rád.
Byl tam jeden muž, jmenoval se Kostka, a pracoval pro vydavatelství, i když nikdo nikdy přesně nevěděl, co je vlastně jeho práce. Objevoval se u Standy v bytě v Kutné Hoře pokaždé s jinou tváří — jednou laskavý strýček, jindy zuřivý vymahač, usměvavý cizinec, který náhodou do hodiny znal celý Standův koncertní rozvrh. Dotíral na něj kvůli "image", kvůli "značce", kvůli tomu, že muž v Standově postavení si nemůže dovolovat psát písně, ve kterých se mluví o výpovědích z nájmu a nevyplacených přesčasech.
"Chceš skončit jako ti protestsongaři ze šedesátých let?" řekl jednou Kostka u kuchyňského stolu a sklepával popel do hrníčku, který nebyl popelník. "Zakázaný. Hotovo. To je ten plán?"
Standa neodpovídal. Kostkovi nikdy neodpovídal přímo. Jen odešel nahoru a napsal další sloku.
Ve stejnou dobu se začaly šířit pověsti — ten typ, co se rozjede u pultu v bufetu nad kolou, kterou nikdo neplatí. Že Standa hrabe peníze lopatou a kryje to před finančním úřadem. Že má chalupu na Lipně, o které se nikdy nezmínil. Že ho dvakrát za měsíc viděli nastupovat do taxíku na letiště jako nějakého jetsettera, zatímco normální lidi v Kutné Hoře šetří na jízdenku na autobus, aby mohli navštívit vlastní vnoučata.
Nic z toho nebyla pravda. Ivo to věděl, protože dělal Standovi účetnictví, neoficiálně, u kuchyňského stolu s kalkulačkou a dvěma šálky instantní kávy. Standa rozdal víc, než si nechal. Byl jeden chlapec v Čáslavi s vrozenou srdeční vadou, jehož operaci Standa zaplatil a nikomu to neřekl. Byla jedna hospoda v Kutné Hoře, která ten měsíc, kdy jí hrozil krach, od Standy nikdy nedostala fakturu.
Ale když jste slavní tím způsobem, že si lidi myslí, že vás vlastní, pravda se nešíří tak rychle jako historka.
I Standovi přátelé — ti úspěšní, ti, co to dotáhli po svém, tišeji — ho začali zahrnovat radami s takovým poklepáním po ramenu, které si Ivo časem znechutil. *Polev to s tou politikou, Standa. Nikdo nechce slyšet o zavírání továren v písničce. Napiš něco o řece. Napiš o holkách.*
Standa se tomu před lidmi smál. Doma, sám s Ivem v garáži, kde stála napůl rozebraná stará Škoda 110R, zmlkal jinak — ne nevrle, jen unaveně, tak jak bývá unavený muž, který už dlouho nese něco těžkého, na co jeho ruce nebyly stavěné.
"Pořád mi říkají, že to přejde," řekl Standa jednou v noci a utíral hadrem klíč, který ve skutečnosti ani nepoužíval. "Kostka říká, počkej si. Všichni říkají počkej si."
"Možná bys měl," řekl Ivo. Nevěřil tomu ani ve chvíli, kdy to říkal.
"Čekám od šestadvacítky," řekl Standa. "Teď je mi jedenačtyřicet."
Nezvýšil hlas. To bylo to, co lidé na Standu později zapomínali — nebyl to křikloun. Jen postupně ztichl, až to ticho samo bylo nejhlasitější věcí v místnosti.
V létě 1980 se Standovi kašel trvale usadil na hrudi. Lékaři ve třech různých městech měli tři různé teorie, z nichž žádná nezahrnovala to, že by skutečně přestal. Odehrál koncert v Brně s teplotou nad devětatřicet. Dva dny poté odehrál jeden v Ostravě, o kterém místní noviny napsaly, že to byl "muž, který zpíval přes drát." Ivo tam jel a stál v zákulisí, díval se, jak se bratrovi třesou ruce na hmatníku mezi písněmi, a myslel si: *tohle je člověk, který pálí svíčku na obou koncích a nazývá to kariérou.*
Kostka se objevil v zákulisí po ostravském koncertě, celý rozzářený, vykládal Standovi, že vydavatelství je nadšené, čísla jsou skvělá, můžou se probrat podzimní turné. Standa podepsal, co mu dali. Vždycky to podepsal. Bylo to snazší než se hádat, a na hádání nemá energii, kterou by si mohl dovolit promarnit.
Ivo si ho vzal na stranu na parkovišti, pod blikající sodíkovou lampou, co bzučela jako dožívající spotřebič. Vonělo to tam po dešti a cigaretě od sousedního auta.
"Musíš něčemu říct ne, Standa. Alespoň jednou. Řekni ne jedné jediné věci."
Standa se na něj podíval — ne tím pohledem výkonného umělce, ale tím opravdovým, jaký Ivo neviděl od dětství, kdy spolu dělili pokoj nad kanceláří sběrného dvora. "Jestli řeknu ne," řekl Standa, "najdou si někoho, kdo řekne ano. A kdo to pak zazpívá správně?"
To byl jejich poslední opravdový rozhovor. Standa zemřel o šest týdnů později, ve spánku, v malém domku v Kutné Hoře, ráno po koncertu, který se měl ukázat jako jeho poslední. V pitevní zprávě stálo, že srdce prostě přestalo bít — to se napíše na papír, když člověk patnáct let žil, jako by zítřek nemusel přijít, a nakonec nepřišel.
Před pohřební síní se sešly tisíce lidí. Na silnici na Kutnou Horu se tvořily kolony na tři kilometry. Kostka poslal květiny — obrovskou, kýčovitou aranži bílých lilií s kartičkou, na které stálo, že vydavatelství je "zdrceno touto tragickou ztrátou." Ivo tu kartičku z květin sundal, strčil si ji do kapsy saka a nikomu nic neřekl.
Tu kartičku si uchoval čtyřicet šest let.
Teď je v krabici od bot, ve skříni v bytě pečovatelského domu v Čáslavi, kde Ivo bydlí od té doby, co mu zemřela manželka. Čtyřicet šest let je dlouhá doba na to, uchovat si kousek kartonu z cizí květinové aranže, ale Ivo k tomu nemá žádný sentimentální vztah — jen se nikdy nedostal k tomu, aby ji vyhodil, tak jako se člověk nedostane k mnoha věcem, když je zaneprázdněný tím, že je bratr, co zůstal a dělal účty.
Každý srpen, na výročí, se lidé pořád scházejí u řeky v Kutné Hoře, v malém parku, kde si Standa mezi vystoupeními v bufetu sedal s kytarou. Někdo vždycky přinese bluetooth reproduktor a zapustí "Mosty přes Vltavu". Ivo tam chodí každý rok. Je poslední, kdo si pamatuje Standu z doby před tím vším — před Kostkou, před pověstmi, před smlouvou — jen chlapce s kytarou, která na něj byla moc velká, jak se učí tři akordy v kanceláři sběrného dvora, zatímco za ním klape radiátor.
Letos, na čtyřicáté šesté výročí, Ivo konečně udělal to, co dlouho odkládal. Zajel na katastrální a matriční úřad v Kutné Hoře, sedl si k úřednici jménem Petra, která mu na jeho telefonát předem připravila složku, a podepsal papíry, kterými převedl práva na Standovy nevydané nahrávky — jedenáct písní, nahraných na magnetofonovou kazetu v té stejné garáži, které Ivo čtyři desetiletí držel zamčené v ohnivzdorné kasetě, protože nevěřil vydavatelství, že je nepohřbí tak, jak se snažili pohřbít vše ostatní o tom, kým jeho bratr skutečně byl.
Převedl je bezplatně a bez jakýchkoli podmínek Městskému muzeu v Kutné Hoře — s jedinou podmínkou, že nahrávky budou digitalizovány a zveřejněny a že doprovodný text na vydání bude mluvit pravdu o letech, o kterých nikdo nechtěl slyšet.
Petra zasunula složku do obálky a orazila ji. "To je opravdu velkorysé, pane Dvořák."
"Není to velkorysé," řekl Ivo. "Jen se vrací něco, co nikdy nemělo být zamčené."
Vyšel na parkoviště. U stojanu na kola u vchodu měl někdo přivázaného psa, čekal trpělivě, ohánějíc ocasem po dlažbě pokaždé, když se otevřely dveře. Ivo tam chvíli stál, poslouchal cikády v stromech podél řeky, pak nasedl do auta a jel do parku, kde už reproduktor hrál, plechově a trochu moc nahlas, první takty písně o mostu, který ještě pořád stojí.
