Renata dělá dvaadvacet let účetní v jedné strojírně v Přerově a na dovolenou si šetří skoro celý rok. Letos si s manželem Radkem vybrali penzion v Horní Bečvě – dvanáct tisíc za týden, snídaně v ceně, výhled na hory z balkonu. Balila kufr tři dny předem, jako vždycky. Vyžehlila i to modré šaty, které si koupila loni v slevě a ani jednou si je nevzala.
První den u snídaně čekala, že Radek vytáhne mobil a vyfotí ji s hrnkem kávy, jako to dělával kdysi. Nevytáhl. Druhý den na vyhlídce u Pusteven se zeptala přímo:
„Vyfotíš mě aspoň jednou?"
„Nechce se mi," řekl a šel dál.
Usmála se, protože co jiného měla dělat. V pokoji si sedla na kraj postele a chvíli jen dýchala.
Všimla si toho až později – jak si bere telefon na chodbu, jak se sám pro sebe směje, jak displej rychle zhasne, sotva se přiblíží. Třetí večer, když šel Radek do sprchy a nechal mobil na nočním stolku, zvedla ho. Ruce se jí trochu klepaly, ale otevřela WhatsApp.
Psal to svému bratranci Pavlovi. Scrollovala nahoru, aby pochopila kontext, a pak to uviděla černé na bílém:
„Představ si, chce, abych ji vyfotil, a přitom se ani nevejde do záběru. Od porodu je k nepoznání."
Telefon položila přesně tam, kde ležel. Sprcha ještě šuměla. V chodbě penzionu bzučela stará zářivka, kterou tu asi zapomněli vyměnit už léta, a z televize v recepci dole hučely večerní zprávy o počasí. Nic neřekla. Ne, tentokrát ne.
Ráno si vzala ty modré šaty. Sešla dolů sama, řekla Radkovi, že si jde zaběhat, ačkoliv naposledy běhala na střední škole. Prošla kolem penzionské kočky, která se povalovala na schodech a ani se neobtěžovala zvednout hlavu, a vydala se pěšinou k vyhlídce.
Tam si postavila telefon na kámen, nastavila samospoušť a fotila se. Jedna fotka, druhá, desátá. Na jedné se směje tak upřímně, že jí to sama nepřipadalo možné. Na další je vidět bříško, které jí zůstalo po dvou porodech, a strie na bocích, které roky schovávala pod tmavšími barvami.
Sedla si na lavičku a fotky si prohlížela jednu po druhé. Poprvé za dlouhou dobu se sama sobě líbila – ne proto, že by vypadala jako v dvaceti, ale proto, že to byla ona, celá, skutečná.
Odpoledne se vrátila do penzionu. Radek seděl na terase s pivem a s Pavlem na videohovoru – smáli se něčemu, co Renata neslyšela. Sedla si naproti a položila telefon na stůl obrazovkou nahoru, s otevřenou galerií.
„To jsem já," řekla. „Vyfotila jsem se sama. Docela se mi to povedlo."
Radek se podíval na fotky, pak na ni, a něco v jeho tváři strnulo. Neřekla mu o zprávě ani slovo. Nemusela.
Zbytek dovolené dodělali – snídaně, procházky, jedna návštěva zoo v Ostravě cestou domů. Ale Renata už věděla, co udělá, jakmile se vrátí do Přerova.
V pondělí po návratu zašla na Českou spořitelnu, kde měli společný účet, a založila si vlastní, jenom na své jméno. Převedla tam svou výplatu i úspory z penzijního připojištění, které si celé roky odkládala „na horší časy" – bylo tam něco přes tři sta tisíc korun. Radkovi to řekla ten samý večer u kuchyňského stolu, klidně, bez zvýšeného hlasu:
„Založila jsem si vlastní účet. A vezmu si právníka, ať mi řekne, jak to bude s bytem, kdybychom se rozváděli."
Radek zbledl, otevřel pusu, něco chtěl namítnout – že to přece nemyslel vážně, že to bylo jen tak, k bratranci. Renata vstala od stolu, uklidila hrnek po čaji do myčky a řekla jen:
„Nemusíš nic vysvětlovat. Já už vím, co potřebuju vědět."
Na dveře koupelny pak pověsila tu fotku z vyhlídky u Pusteven – tu, na které se směje. Vytiskla si ji v malé tiskárně na rohu ulice za devatenáct korun. Kdykoli teď jde kolem, letmo se na ni podívá, jako by se zdravila s někým, koho konečně poznává.
