Vratislavova žena umyla poslední talíř a odešla si lehnout ve čtvrt na jedenáct. Já jsem seděl na zápraží ještě hodinu, protože spát se mi nechtělo. Přemýšlel jsem, jak to vlastně vypadá z druhé strany plotu.
Jmenuji se Radek, je mi třicet čtyři, dělám vedoucího skladu v distribučním centru kousek za Pardubicemi. Teta Věra je sestra mojí zesnulé matky. Máma umřela, když mi bylo dvacet dva, na rakovinu slinivky, rychle, za čtyři měsíce od diagnózy. Věra mě od té doby brala jako svého. Volala o Vánocích, posílala peníze na narozeniny, dokud jsem nezačal vydělávat sám. Chalupu má u Seče, kousek od přehrady, starý selský grunt po dědečkovi, se studnou na dvoře a kůlnou, která už dvacet let čeká na novou střechu.
Moje žena Lucka pracuje jako recepční v autoservisu. Vydělává míň než já, ale dře se stejně. O víkendech je utahaná stejně jako já. Takže když jsme jeli k tetě na chalupu, brali jsme to jako dovolenou. Vzduch, klid, žádný alarm ve čtyři ráno kvůli přejímce zboží. Nikdy mě nenapadlo, že to Věra vidí jinak.
Poprvé to bylo v červnu. Přijeli jsme v pátek večer, Lucka hodila tašku na gauč v kuchyni a řekla něco jako že má hlad jako vlk. Věra dělala u sporáku, vařila jahodový džem, kuchyň voněla jako cukrárna. Podala nám kuřecí rizoto, poslední kousky masa dala nám, sobě nechala jen rýži. Tehdy jsem si toho nevšiml. Prostě jsem myslel, že má radost, že jsme přijeli.
Ono to ale nebyla radost. Bylo to vyčerpání, které jsem tehdy neuměl přečíst.
O týden později přijela s námi i Luccina kamarádka Simona, na jedno odpoledne, jen tak, na kus řeči. Seděly u zahradního stolu, povídaly si o práci, o klimatizaci v tramvajích, o tom, jak je v Pardubicích v létě nesnesitelné vedro. Já jsem šel zkusit sekačku, protože trávník u plotu byl už fakt vysoký. Motor chytil, pak zhasl. Zkoušel jsem to potřetí, čtvrtýkrát, nakonec jsem to vzdal a řekl, ať to počká, že asi bude ucpaný karburátor. Netušil jsem, že Věra to sledovala z okna kuchyně.
Byl jsem línej. Přiznávám to teď, s odstupem. Ale tehdy jsem si říkal – vždyť jsem přece přijel, jsem tady, dýchám ten její vzduch, o co jde. Práce v distribučním centru mě žrala celý týden, dvanáctky, sklad plný palet, telefon co nezvoní, ale bzučí. O víkendu jsem chtěl hlavně vypnout. Neuvědomoval jsem si, že pro Věru je to jiná chalupa, než jaká byla pro mě – pro ni je to práce od svítání, pro mě odpočinek.
V polovině srpna zavolala Lucce, že přijedou i Luccini rodiče, Miroslav a Jarmila. Tchán má rád grilování, přivezl by uhlí, řekl jsem si, klasika. Věra na to nic neřekla, jen se zeptala, kolik nás bude a jestli chceme okurkový salát.
Přijeli jsme v sobotu kolem poledne. Terénní auto tchána, černá Škoda Kodiaq, zaparkovalo u branky, prach se sypal ze suchého listí třešně ještě dobrou minutu po zastavení motoru. Jarmila měla na sobě slaměný klobouk a bílé sandály, obcházela žížalu na dlažbě jako minové pole. Sedli jsme si do altánu. Já jsem si myslel, že bude gril, protože jsem to tak řekl Věře po telefonu – teda, myslel jsem si, že to tak myslela ona, ale možná jsem to popletl já.
Na stole byly jen brambory ve slupce, okurky a tři sklenice zavařenin. Žádné maso. Žádné uhlí.
Otočil jsem se na tetu, stála u venkovní myčky. Zeptal jsem se, kde je maso, že v lednici je jen hrnec polévky. Odpověděla mi klidně, že maso není a uhlí taky ne. Nezvýšila hlas. To bylo horší, než kdyby křičela.
Tchán ztuhl s kelímkem limonády v ruce. Jarmila si poposedla klobouk, na krku jí naskočily červené fleky, řekla něco o tom, že přece přijeli za dětmi, ne na výslech.
Věra přišla ke stolu, opřela se o opěradlo volné židle a řekla mi to přímo do očí. Že za celé léto jsem třikrát zkoušel nastartovat sekačku a nechal ji ležet na trávníku. Že oprava karburátoru ji stála polovinu důchodu. Že si sama kupuje sklenice, cukr, víčka na kompoty, a že jsme jí za léto vyvezli skoro všechny zásoby.
Pak řekla tu větu, kterou budu mít v hlavě asi navždycky. Že lopata je u dveří kůlny, prkna za kůlnou, hřebíky na polici. Že mycí prostředek na nádobí je u dřezu, houbička nová v obalu. Že obchod na hlavní silnici má uhlí a podpalovač i vepřovou krkovici v kelímcích. Rozdělila nám úkoly, jako by nás zaměstnala na brigádu, kterou jsme si sami nevědomky přihlásili.
Tchán vstal tak prudce, že se plastová židle převrátila do trávy. Řekl něco o tom, že tohle je nepředstavitelné, a odešel k autu. Jarmila za ním, mlčky.
Já jsem šel k brance poslední. Nedíval jsem se Věře do obličeje, díval jsem se někam na její rameno. Řekl jsem, že tohle se od tety nečeká, že máma by se za ni styděla. Byla to blbost, věděl jsem to, ještě než mi to vylétlo z pusy, ale nedokázal jsem to vzít zpátky. Otočil jsem se a šel k autu, kopal jsem přitom do kamínků na cestě jak kluk.
Terénní auto se otočilo, zvedlo oblak prachu, který se pomalu snesl na její záhon s macešky.
Od té doby jsem tam nebyl. Půl roku ticho. Lucka mi občas ukázala fotku z instagramu, jak Věra sedí na verandě s nějakým chlapem – jak jsem zjistil, je to bratranec z matčiny strany, Otakar, co jí opravil plot a přivezl si vlastní motorovou pilu v kovové bedně. Já jsem se za tu dobu přestěhoval, ve skladu mě povýšili, mám teď na starosti i noční směny. Práce mě zahltila natolik, že jsem na chalupu skoro nemyslel.
Až teď, o prázdninách, jsme s Luckou pronajali chatu u jednoho z těch rybníků poblíž Chlumce nad Cidlinou, s recepcí, s bazénem, s uklízečkami, co přijdou každý den v deset. Lucka si stěžovala servisní kolegyni v práci, že máme příbuzné, ke kterým je hrůza jezdit, tak si radši platíme dovolenou sami. Slyšel jsem to, jak to říkala do telefonu na verandě, a něco se ve mně zlomilo.
Zavolal jsem Věře minulý čtvrtek večer. Nezvedla to napoprvé. Zkusil jsem to znovu za dvacet minut. Zvedla to a řekla jen "ano, Radku", jako by čekala.
Řekl jsem jí, že jsem přemýšlel o tom srpnu. Že jsem si vzpomněl, jak jsem jí sliboval po mamince, že se o ni postarám, a pak jsem tam jenom jedl a spal a nechal ji makat. Že jsem se styděl teprve teď, o rok později, ne tehdy u toho stolu.
Bylo ticho, slyšel jsem jenom cvrčky u ní na dvoře přes telefon.
Pak řekla, že plot už je hotový, že sekačku má novou, koupil jí ji Otakar z vlastní penze, a že už nikoho nepotřebuje, kdo by jí lopatu nosil od kůlny ke dveřím a zase zpátky. Že jestli chci přijet, ať přijedu jako host, ne jako někdo, kdo si myslí, že mu tam něco patří samo od sebe. A že bych si měl přivézt vlastní uhlí.
Řekl jsem, že přivezu. Řekl jsem to a myslel jsem to vážně – koupil jsem ho hned druhý den, pytel dvanáct kilo, stojí u nás ve sklepě vedle kol, čeká, až pojedeme za čtrnáct dní na její narozeniny. Nevím, jestli mi to vynahradí ten rok, kdy jsem byl slepý k tomu, co pro nás dělala. Ale aspoň to uhlí bude moje.
