Třetí den už ten zvuk nebyl ani řev, spíš takový chraplavý, zoufalý sten, který se nesl z prudkého svahu pod Lysou horou. Lesníci z Frýdlantu nad Ostravicí si nejdřív mysleli, že se rvou dvě smečky. Pak že tam někdo týrá psa. V Beskydech se občas najdou lidi, co vyhodí štěně z auta u lesa — ale tohle bylo mnohem horší.
Když se konečně prodrali tou mlází a starými smrkovými porosty, ztuhli.
Vlk. Dospělý, obrovský, skoro metrákový samec. Zadní polovina těla mu trčela z ústí betonové propusti pod starou lesní cestou. Přední tlapy a hlava byly zaseknuté uvnitř. Ten průleh byl úzký, postavený někdy v osmdesátých letech, aby odváděl vodu z prameniště. Dávno zarostlý ostružiním a mechem. Vlčák se tam musel dostat za nějakou kořistí — možná za liškou, možná za zraněnou srnou — a zůstal zaklíněný. Čím víc sebou škubal, tím hlouběji si dřel kůži o hrubý beton.
„Tři dny,“ odhadl starý hajný Novák, když si prohlédl stopy v blátě kolem. „Tři dny tady chcípá, a my jsme to vyhodnotili jako psí rvačku. Sakra práce.“
Nikdo se k němu neodvážil. Ani přivolaní hasiči z Frenštátu, kteří přijeli s technikou. Betonový blok byl narušený, staré roury uvnitř popraskané. Každý prudší pohyb by mohl způsobit, že se lavina kamení a betonu uvolní a zvíře pohřbí zaživa. Navíc ten vlk — vystresovaný, dehydratovaný, napůl šílený bolestí — se mohl ve zlomku vteřiny otočit a stáhnout člověku obličej. I přes plot elektrického ohradníku, který tam hasiči natáhli, bylo jasné, že k němu nikdo nepoleze.
Pak tam zastavil starý pikap s nápisem „Tesařství Kubica“ na boku.
Vystoupil z něj chlap v propoceném triku, s metrem zastrčeným za pasem, ruce samý pilinový prach. Jmenoval se Roman Kubica. Ten den zrovna montovali pergolu v podhůří a jeho parta slyšela ten sběh lidí a vysílačky. Když mu řekli, co se děje, neřekl ani slovo. Jen si vzal z korby svůj pracovní naviják s lanem a šel.
„Romane, ty ses zbláznil,“ zastoupil mu cestu Novák. „Ten je plně divokej. Tři dny nežral, nepil. Bude z něj ta nejhorší bestie, jakou si umíš představit. Jakmile se vyprostí, bude útočit. To má v genech.“
Roman se podíval přes jeho rameno na tu scénu. Vlkovi už se podlamovaly zadní nohy. Každých pár vteřin sebou škubl a u toho vydal takový dutý, beznadějný zvuk. Na zemi pod ním byla loužička tmavé krve smíchané s močí. Z otevřené tlamy mu visel jazyk, oči měl pokryté šedým zákalem vyčerpání.
„Hele, mě je úplně jedno, co má v genech,“ řekl Roman tiše a začal si omotávat lano kolem předloktí. „Koukejte na něj. Vždyť on už ví, že umírá. A my tady stojíme a řešíme pojistku. To jako fakt?“
Nastalo ticho, ve kterém bylo slyšet jen praskání vysílačky a vzdálené štěkání ovčáckého psa z nějaké samoty dole v údolí.
„Potřebuju, abyste ho na chvíli oslnili,“ obrátil se Roman na hasiče. „Vemte tu jejich halogenovou rampu. Na pár vteřin. Ať nevidí, co dělám za ním.“
Dva lesníci s připravenými puškami jen kroutili hlavou, ale nikdo ho nezastavil. Asi proto, že na to neměli právo, nebo proto, že každý z nich tajně doufal, že to Roman dokáže.
Když reflektory šlehly vlkovi do očí, zvíře na okamžik strnulo. Roman se k němu přiblížil zezadu. Cítil ten smrad — pach masa, které se začíná rozkládat v otevřené ráně, a divokost zvířecího potu. Opatrně vsunul ruku do úžiny mezi beton a bokem vlka. Nahmatal tam ostrý vystouplý kus železné armatury, o který se zvířeti zasekávala pánev. To bylo ono. Kdyby stačilo jen zatáhnout, už by se vyškubal. Takhle byl napíchnutý jako motýl na špendlíku.
„Ty vole,“ vydechl Roman. Když nahmatal tu armaturu, pod prsty cítil obnaženou kost. Vlk zavrčel tak hluboko a temně, že se to otřáslo Romanovi v hrudi. Ne bolestí. Varováním.
„Já vím, kámo, já vím,“ mumlal Roman skrz zuby a nahmatal páčidlo, co měl zastrčené vzadu za pasem. „Je to na hovno, ale musíme to zkusit. Buď chcípneš, nebo pojedeš domů.“
Jedním škubnutím vsunul páčidlo pod armaturu a vší silou do něj opřel svou vahou. Beton zapraskal. Stará rezavá ocel s děsivým skřípotem povolila. Ozvalo se mokré mlasknutí, jak se tržná rána uvolnila, a vlk seboubouchnul celou vahou do Romanova hrudníku tak prudce, že mu vyrazil dech.
Roman padl na záda. Ležel v bahně, zalitý krví — vlastní i vlčí — a nad ním stál ten obrovský samec.
Všichni ztuhli. Lesníci zvedli zbraně, pojistky cvakly. Ženská od záchranářů si zakryla ústa dlaní.
Roman necítil nohy. Viděl jen stříbrný chlup na vlkově čele, slyšel jeho sípavý dech a cítil, jak mu na krk odkapávají horké, lepkavé sliny. V tu chvíli ho napadla jediná věc — že si nestihl koupit ty šrouby do pergoly. Blbost. Naprostá blbost. Zavřel oči.
Pak ucítil, jak se mu něco studeného a mokrého opřelo o tvář.
Žádné zuby. Žádné trhání. Jen obrovská, těžká vlčí hlava, která se mu zcela vyčerpaně položila na rameno, jako by chtěl slyšet tlukot lidského srdce. Nosem mu přejel od klíční kosti k uchu. Nadechl se. Poznával pach toho, kdo ho vytáhl.
Roman neotevřel oči. Slyšel, jak někdo hystericky vzlyká. Pak kroky. Pak ostrý hvizd a tiché, naléhavé pokyny hajného Nováka, který na vlka začal mluvit. Ne jako na zvíře. Jako na parťáka.
„Tak, chlape. Hotovo. Jsi venku. Teď už běž. Ustup. Ustup, řek jsem!“
Tlak na hrudi povolil.
Když Roman otevřel oči, viděl vlka, jak stojí o kus dál na okraji paseky. Zapadající slunce ho osvětlovalo tak, že mu srst na hřbetě zrezla do bronzova. Chvíli se na něj díval, oči už zase plné toho starého, divokého lesku. Žádná vděčnost. Žádný sentiment. Divočina se neděkuje.
Pak se otočil, udělal dva nejisté, kulhající kroky a zmizel v podrostu mezi starými buky jako stín.
Roman zůstal ležet v blátě. Z ruky mu tekla krev, triko měl rozervané, na předloktí se mu dělal otisk zvířecí tlapy velký jako talíř. Někdo mu pomohl na nohy, někdo mu podal vodu. Hajný k němu přišel a dlouze si ho prohlížel, jako by ho viděl poprvé v životě.
„Jestli to někdo natočil, tak jsi za blázna pro celý internet,“ řekl nakonec.
Roman dopil vodu, otřel si pusu do roztrhaného rukávu a podíval se směrem, kde zmizel les.
„A víš co?“ odpověděl pomalu. „Mně to za ty tři dny stálo. Třeba mi teď nebude žrát srnky na zahradě.“
Otočil se k autu, zkontroloval, jestli mu z korby nevypadlo nářadí, a hodil páčidlo zpátky na hromadu dřeva. Práce na pergole ten den už stejně nestihne. A šrouby koupí zítra.
