Já jsem u Ганки zvonila kvůli vanilkovýmu cukru. Došlo mi to v sobotu večer, když jsem pekla bábovku, a v neděli byla „Billa“ na rohu zavřená. Tak jsem v úterý ráno, kolem půl osmé, zaťukala na dveře čtrnáctky v našem paneláku na Janského ulici v Olomouci.
Ганка mi otevřela, usmála se, ale mezi obočím měla vrásku, kterou jsem u ní neznala. „Pojď dál, zrovna jsme s Karlem u snídaně.“ Vešla jsem do kuchyně. Vonělo to tam čerstvým chlebem a kávou z moka konvičky. Karel seděl u stolu, jednou rukou držel krajíc tmavého chleba, druhou nůž s máslem. Na parapetu stála muškátová květina, listy už trochu povadlé, a v rádiu potichu hlásili ranní zprávy.
„Dáš si kafe?“ zeptala se Ганка.
Než jsem odpověděla, zazvonil jí mobil. Podívala se na displej. „Lenka,“ řekla a položila mobil na stůl. Zapnula hlasitý odposlech. Karel přestal mazat máslo a položil nůž na talíř.
Z reproduktoru se ozval hlas Lenky, studený jako kámen.
— Tati umřel v noci. Všechno je moje. Ty nedostaneš nic.
Zůstala jsem stát u dveří, ruku na klice. Neodvažovala jsem se pohnout. Ганка se otočila k oknu, chytila se záclony. Karel seděl, pak se naklonil k telefonu.
— Než přijdeš vyklidit byt, dcero, — řekl, — nech mě dojíst ten chleba.
Na druhé straně se ozvalo něco jako syknutí. Pak mužský smích. To byl Roman, Lenčin manžel.
— Konečně se jí zbavíme, — zabručel.
Karel vzal mobil, vypnul hlasitý odposlech. „Zavolej, až budeš mít lepší zprávy,“ řekl a zavěsil. Položil telefon zpátky na stůl a znovu vzal nůž.
— Tak co, Dagmar? Kafe? — zeptal se mě.
Kývla jsem a posadila se. Ганка nalila kávu do hrnečků. Ruka se jí netřásla. Pili jsme, jen z rádia hučela předpověď počasí. Nepamatuju si, co říkali.
Pak jsem se rozloučila a šla domů. V kuchyni jsem si sedla na židli a zírala na zeď. Sousedka, se kterou si každé ráno mávám přes balkon, mi právě ukázala, že v jejich rodině něco nehraje. Ale to jsem netušila, jak hluboko to sahá.
Pár dní nato mi Ганка vyprávěla. Že Lenka je Karlova dcera z prvního manželství. Že po smrti své matky, to bylo před patnácti lety, se Lenka nikdy nesmířila s tím, že si Karel našel novou ženu. Že Karel prodal svou instalatérskou firmu — dělal vodoinstalace, topení, koupelny — a že od té doby Lenka kolem něj kroužila jako dravec.
— Nejdřív mu nosila domácí jídlo, pak mu pomáhala s papíry, — vyprávěla Ганка. — Až jednou, když byl po operaci kolena a bral silné prášky na bolest, mu strčila pod nos plnou moc. Podepsal, protože jí věřil.
A z té plné moci zmizelo 3 200 000 korun. Poslala je na účet Romanovy stavební firmy, zaplatila si dluhy, koupila zájezd do Egypta. Ганка mi ukázala výpisy z banky. Bylo to černé na bílém.
Pak Lenka podala k soudu návrh, aby byl Karel zbaven svéprávnosti. Tvrdila, že ztrácí paměť, že dvakrát zaplatil složenku za elektřinu, že zapomněl schůzku u doktora, že si plete dny. Karel musel chodit na vyšetření. Psycholog mu dával testy: pamatujte si pět slov, nakreslete ciferník hodin, řekněte dnešní datum. Karel mi pak říkal, že se cítil jako ve škole, ale že ho nejvíc bolelo, že to dělá jeho vlastní dcera.
— Když mi bylo padesát a zapomněl jsem jméno, všichni říkali, že jsem přepracovaný, — povzdechl si. — Teď to zapisují do spisu.
Byla jsem s Ганkou u soudu. Seděla jsem v poslední řadě, vedle mě nějaký pán s berlemi. Karel vešel, opíral se o hůlku, sako mu viselo volně. Lenka seděla naproti, po boku Romana. Její advokát mluvil o arytmii, o zhoršujícím se úsudku, o tom, že Karel není schopen spravovat svůj majetek.
Pak vstal Karel. Mluvil klidně, ale každé slovo bylo ostré jako nůž, který předtím odložil u chleba.
— Ano, zapomněl jsem jednu schůzku. Ano, moje žena řídí víc než já. Někdy vejdu do pokoje a nevím, proč jsem tam šel. Ale to, že potřebuji svou ženu, neznamená, že moje dcera je můj pán.
Pak vstal advokát Ганки. Ukázal výpisy z banky. Zeptal se Lenky, kde je v plné moci napsáno, že smí posílat peníze na firmu svého manžela. Lenka začala koktat. Roman zrudl.
— Vždyť jsi říkala, že si toho táta ani nevšimne! — vykřikl na Lenku.
Soudkyně zvedla oči. „Děkuji, to stačí,“ řekla. Odmítla návrh na zbavení svéprávnosti. „Existují důkazy o zneužití důvěry, které je třeba řešit samostatně,“ dodala.
Po jednání jsem stála na chodbě u okna. Venku poprchávalo, kapky stékaly po skle. Viděla jsem, jak Lenka vyběhla, Roman ji chytil za rukáv, něco jí syčel. Karel a Ганka šli krok za krokem, Karel se opíral o hůlku. U dveří se zastavil, otočil se a pohlédl na parkoviště. Pak řekl, spíš pro sebe:
— Nejhorší nebylo, když mi řekla, že jsem mrtvý. Nejhorší bylo slyšet, jak se jí ulevilo.
Pak se Lenka na měsíce odmlčela. Karel chodil po bytě, díval se na telefon. Žádné zprávy od vnoučat. Byly mu tři roky a pět, hrával si s nimi u nás na dvorku, teď ne.
Ганка mi říkala, že Karel nespí. Že v noci slyší, jak chodí po kuchyni. Že jednou našla v koši roztrhanou fotku Lenky z dětství.
Ale pak se Lenka ozvala. Nejdřív poslala sms. Pak zavolala. Pak přišla s koláčem. Karel ji pozval dál. Bavili se. Ale peníze už jí nesvěřil. Ani klíče.
Jednou, asi půl roku po soudu, jsem u nich seděla u čaje. Ганка vzala z police desky, otevřela je. Vytáhla listinu.
— Podívej, — řekla.
Byla to kopie nové závěti, sepsané u notáře. Stálo tam, že byt na Janského patnáctce připadne Гансе. Že Lenka dostane jenom spořicí účet pro vnoučata ve výši 450 000 korun. A nic víc.
Karel seděl v křesle, na kolenou měl složené noviny. „Chtěl jsem, aby to bylo jasné,“ řekl. „Aby nemusela nic dokazovat.“
Složila jsem listinu. Venku začalo pršet, kapky bubnovaly do parapetu. V kuchyni páchla mokrá hlína z otevřeného okna.
Pár dní nato, večer, slyšela jsem na chodbě hádku. Vyšla jsem na práh. U dveří Ганки stála Lenka, v ruce kytici. Ганка stála ve dveřích, za ní Karel.
— Tati, chci se omluvit, — řekla Lenka. — Vím, že jsem udělala chybu.
Karel se podíval na kytici, pak na Lenku. Sáhl do kapsy kalhot, vytáhl svazek klíčů. Oddělil jeden, starý, mosazný. Podal ho Гансе.
— Ten už nepasuje, — řekl. — Vyměnil jsem zámek. Tady máš nový klíč. — A podal Гансе jiný, nový, s plastovou hlavičkou. — Starý nech Lence, ať má památku.
Ганка vzala nový klíč. Starý položila na rohožku. Lenka zírala. Roman stál opodál, ruce v kapsách.
— Tati, já vím, že jsem… — začala Lenka.
— Já vím, — přerušil ji Karel. — Ale klíče ti už nikdy nedám. Nauč se chodit dveřmi, ne oknem.
Zavřel dveře. Slyšela jsem, jak se zámek cvakl. Lenka zůstala stát. Pak sebrala starý klíč z rohožky, strčila ho do kabelky. Otočila se a odešla. Roman ji následoval.
Druhý den ráno jsem potkala Ганку u popelnice. Nesla pytel. V něm byly staré klíče — od bytu, od sklepa, od garáže. Všechny.
— Vyhodila jsem je, — řekla Ганка. — Karel je vyhodil. Prý už žádná křídla navíc.
Hodila pytel do kontejneru. Kov cinkl o plech. A to bylo všechno.
