Eva se dívala z okna. Podzimní Brno, odpolední špička. Tramvaj číslo 3 drncala po kolejích, po skle stékaly kapky. Po další dávce v Masarykově onkologickém ústavu jí bylo tak zle, že vnímala jen obrysy domů. Vedle ní seděl devítiletý Marek a tiskl jí ruku.
Hlava se točila, nohy z mokré lepenky. Kapuce černé mikiny jí zakrývala vyholenou hlavu. Mikina z výprodeje v Tescu, flekatá od vyprání. V kabelce papíry z nemocnice, léky proti zvracení, účet za doplatky – tři tisíce dvě stě za poslední dva měsíce. Chtěla domů, do garsonky v Líšni za devět a půl tisíce měsíčně, a lehnout si. Na taxík za sto osmdesát korun už nezbylo.
Ozvalo se:
„Mladá paní, nehodláte vstát?“
Eva pomalu otočila hlavu. V uličce stála starší žena v tmavě modrém kabátě. Tak přes sedmdesát. Tvář ostrá, kabelku mačkala, jako by ji chtěla rozmáčknout. Vypadala někde mezi ředitelkou gymplu a vdovou po plukovníkovi.
„Promiňte?“ zašeptala Eva.
„Jestli se zvednete. Mladí dneska žádná úcta. Stojím tu jak tydýt a vy sedíte, ani se nezačervenáte.“
Eva se rozhlédla. V uličce seděli tři chlapi. Jeden v mobilu, druhý s kšiltovkou přes oči, třetí ťukal do notebooku. Ani se nehnuli. Stará žena si nevybrala je. Vybrala si ji. Možná kvůli té volné mikině, která vypadala mladicky. Možná proto, že kapuce kryla prázdnotu po vlasech.
Eva polkla. „Promiňte, není mi dobře. Sotva sedím…“
„Samozřejmě. Všichni najednou nemocní, když se jim to hodí. To znám. Ale mohla byste aspoň vzít kluka na klín a udělat místo. Jedna jízda, jedno sedadlo. Vy zabíráte půlku vozu.“
Marek sebou trhl. „Máma je unavená. Nezlobte se na ni.“
Žena po něm střelila pohledem. „Děti nemají co do řeči, chlapče. Nejde o únavu, jde o slušnost.“ Znovu k Evě a hlasitěji: „Sedíte s kapucí jak frajer, ani se na mě nepodíváte. To je normální?“
Evě naskočila husí kůže na zátylku. Nenáviděla tyhle situace. Nenáviděla, že je tak slabá, že nemůže vstát a jít jinam. Nechtěla vysvětlovat, že po chemo má tělo rozhozené, že když se zvedne, nejspíš se složí. Že přišla o práci v administrativě divadla, protože nemocenská je směšná a léky rostou. Jen se kousla do rtu.
„Vzadu je volno,“ zašeptala. „Nebo pánové…“
„Ještě mi budete odmlouvat!“ Kabelka práskla o madlo. „Schovaná pod tou mikinou, využíváte dítě jako štít. Styďte se!“
V tramvaji utichly tlumené hovory. Lidé zvedli oči od mobilů. Nikdo nezasáhl. Eva slyšela jen skřípění kol a vlastní tep. Ruka se jí rozklepala. Mokré oči. Jen nebrečet. Ne před Markem.
A pak tenký, pevný hlas.
„Nechte ji. Moje máma nemůže vstát!“
Žena se otočila. „Co jsi to řekl?“
„Ať na ni přestanete křičet.“ Marek vstal a postavil se mezi ni a Evu. Pěsti zaťaté, oči podlité.
„Ty jsi ale nevychovaný spratek.“
A pak to přišlo. Marek zvedl ruce, chytil okraj kapuce a strhl ji dolů.
Po holé lebce přejel studený vzduch. Ozvalo se pár zatajených dechů. Marek se postavil před matku, zády k ní, v očích slzy, ale hlas pevný.
„Moje máma má rakovinu! Před hodinou dostala chemo! Sotva chodí a sotva sedí! Vy na ni řvete a ona… ona vždycky pouští starší sednout. Dneska to prostě nedokáže. Copak to nevidíte?“
Stará žena ztratila barvu. Otevřela ústa, ale nic.
V tu chvíli vstal muž naproti. Pomalu, bez slova. Stoupl si do uličky a opřel se čelem o tyč. Pak se zvedla žena vedle něj. Odvrátila tvář k oknu a zůstala stát. Ostatní sklopili oči. Nikdo si nesedl. Dva lidé. Víc ne. Ale Anežka viděla jen je.
Stiskla kabelku, až jí zbělely klouby. Ustoupila. „Já…“ začala. Eva ji nevnímala. Objala Marka a tiskla si ho k sobě. Cítila, jak jí klukovy vlasy vlhnou na krku.
„Mami, nebreč,“ šeptal jí do ucha.
Eva neodpověděla. Sevřelo jí hrdlo tak, že nemohla. Brada se jí chvěla. Sevřela Marka pevněji a zavřela oči.
Tělo po chemo neodpouští. Dvě zastávky nato se jí zamlžil zrak. Láhev s vodou jí vypadla a odkutálela se pod sedačku. Naklonila se.
„Mami!“
Někdo ji chytil za ramena. Mladý muž v saku. Někdo podal Markovi lahev. Tramvaj zastavila na Jugoslávské. Řidič vylezl, zavolal na někoho, během okamžiku se u dveří objevil muž z dopravního podniku a pomohl Evě ven na lavičku. Marek šel za nimi, nesl maminčinu kabelku v obou rukou.
Eva lapala po dechu. Koutkem oka viděla z tramvaje vystoupit ještě někoho. Modrý kabát.
Stará žena stála opodál. Po tvářích jí tekly slzy, oči rudé.
„Prosím vás,“ řekla tiše. „Já jsem nevěděla… Neměla jsem právo…“
Eva na ni jen vyčerpaně pohlédla. Neměla sílu mluvit.
Žena si otřela oči rukávem a přistoupila blíž. Marek stoupl před matku. „Vy jste ji rozbrečela,“ řekl tiše.
„Vím.“ Sklopila hlavu. „Jmenuju se Anežka Králová. Bydlím kousek, v Žabovřeskách, Horova 12. Nemáte důvod mi věřit, ale…“ Vytáhla z kabelky navštívenku, roztřesenou rukou ji podala Markovi. „Až se vám udělá líp, zavolejte. Prosím. Chtěla bych… chtěla bych pomoct. Když dovolíte.“
Než Eva stačila cokoli říct, Anežka se otočila a odešla pěšky k vile. Ramena shrbená, krok pořád pevný.
Tři dny potom Eva ležela. Marek jí nosil heřmánkový čaj s medem, ohříval polévku ze sáčku a četl nahlas z knížky o dinosaurech – půjčili si ji v knihovně, jmenovala se „Dinosauři od hlavy k patě“. Eva myslela na tu ženu. Nevěřila jí. Sliby. Ale pak viděla ty slzy. A hlavně Marka. Co s ním bude, jestli umře. Nemohla kalkulovat s pýchou.
Třetí den zvonek.
Dobelhala se ke dveřím, otevřela. Na prahu Anežka. Bez kabelky, s taškou. V ní pomeranče, jablka a skleněná nádoba.
„Slibuju, že nebudu dlouho,“ řekla tiše. „Můžu dál?“
Eva couvla. V kuchyňce si sedly naproti sobě. Marek si u stolu kreslil. Anežka položila ruce na linku a dlouho koukala do prázdna. Pak začala, hlasem nižším a zadrhávanějším.
„Měla jsem… dceru. Helenu. Před deseti lety. Rakovina. Bylo jí dvaatřicet. Léčila se… tam co vy. Když jsem vás viděla v té tramvaji, s tou kapucí, jak se snažíte nebýt vidět, a vedle vás kluk… něco se ve mně utrhlo. Vztek. Na všechno. Na to, že vy tady jste a ona ne. A já si to vybila na vás. Jako stará pitomá sobecká…“
Odmlčela se, otřela si oči palcem.
„Dlouho jsem… přemýšlela. Vrátit to nejde. Ale…“ Zvedla oči. „Mám velkej dům v Žabovřeskách. Prázdnej. Žiju tam sama. Peníze… nemám je komu nechat. Manžel už nežije. Chtěla bych… nabídnout vám, abyste se ke mně s Markem nastěhovali. Pronájem žádnej. Budu vařit, hlídat malýho, když budete na léčení. Pomůžu sehnat lepší doktory, zaplatím doplatky. Vím, že to zní bláznivě, ale ty tři dny… nemohla jsem spát. Pořád vidím vaše oči. A jeho, jak vás bránil. Dejte mi šanci… aspoň trochu…“
Nedopověděla. V kuchyni ticho. Marek zvedl oči od papíru a díval se na matku.
Eva polykala. Bylo to moc. „Já nevím, co říct,“ šeptla. „Ale Marek každej večer brečí, že nechce, abych umřela. Takže jestli to myslíte vážně…“
„Myslím,“ řekla Anežka pevně, ale hlas se jí chvěl. „Pro vás je to stěhování, pro mě… já už roky nemám komu uvařit večeři. Komu vyprávět pohádku. Je mi třiasedmdesát a bojím se, že umřu a nikdo si nevzpomene. Jestli mi dovolíte postarat se o vás…“
Zase ztichla. Eva se natáhla a přikryla Anežčinu ruku dlaní. Byla studená, kostnatá.
„Nevím, jestli si to zasloužím,“ řekla Eva, „ale najednou… nemám na vybranou. Kvůli němu.“
Anežka přikývla, rty se jí chvěly. „Tak zítra přivezu auto. Mám starou fabii, ale jezdí. Dám vám pokoj… Marek bude mít výhled na zahradu. A povlečení… máte rádi dinosaury? On si říkal, že ano, tak jsem koupila… s dinosaury. Hloupý, že? Ale…“
Eva poprvé za ten den trochu zvedla koutek úst. „Ne. To je dobrý.“ A podívala se na Marka, který už se nemohl dočkat.
Stěhovaly se v sobotu. Anežka jim dala pokoj, kde na posteli leželo povlečení s obrovským Tyrannosaurem rexem. Marek našel v obýváku staré dřevěné šachy a za hodinu už zkoušel matit. Prohrál, ale smál se, jako Eva dlouho neslyšela.
Léčba pokračovala. Anežka vstávala v pět, vařila vývar s knedlíčky, chystala Markovi svačiny do školy. Odpoledne s ním dělala fyziku, i když jí nejela, a večer mu vyprávěla, jak za války pásla kozy na venkově. Eva se pomalu sbírala. Anežka platila za lepší podpůrné léky – doplatky kolem dvou tisíc měsíčně, jezdila s ní na kontroly a vždycky čekala na chodbě, s kabelkou na klíně a očima upřenýma do zdi.
Jednou v březnu, půl roku poté, seděly všechny tři na zahradě. Sníh roztál, slunce prohřívalo starou jabloň. Eva měla na hlavě krátký sametový porost nových vlasů, tmavě hnědých, úplně jiných, než bývaly. Marek se snažil sestavit draka z klacků a starých novin. Vítr mu čechral ofinu.
Anežka si nalila kávu do porcelánového šálku a mlčky se dívala na Marka. Pak na Evu.
Marek přiběhl ke stolu, celý zadýchaný. Provázek se mu zamotal kolem zápěstí. „Babi! Dáš si draka? Ještě není hotovej, ale už umí lítat! Teda asi…“
Anežka se rozesmála a vstala. „Letím, chlapče. Jen dopiju kafe.“ Natáhla ruku. Eva se jí chytila a taky vstala. Trochu se zapotácela, ale Anežka ji podepřela za loket. S Markem uprostřed se vydaly napříč trávníkem. Boty měly mokré od rosy. Marek zvedl draka nad hlavu, rozběhl se. Drak poskočil, zatočil se a pleskl o zem. Marek se znovu rozběhl.
Pak se poryv větru opřel do novin a drak se vznesl. Neobratně, křivě, ale letěl.
