Byla to moje první zkušenost s tím, že zvíře umí trucovat jako malý kluk. A že člověk, který působí jako skála, se dokáže rozsypat během pěti vteřin. Když mi brácha před rokem zavolal, že nutně potřebuje pomoc, bylo mi ho líto. Rozpadl se mu vztah, musel opustit podnájem v Brně a nakonec skončil v garsonce u kamaráda, kde byl zákaz zvířat. Žádné „možná“, žádné „zkusíme poprosit paní domácí“. Prostě ne. A Šedivák, jeho tříletý kocour, byla láska, kterou nechtěl jen tak zahodit.
„Leni, vezmi si ho k sobě. Jenom na pár měsíců. Já si najdu něco normálního a hned si ho vezmu zpátky.“ Slíbil to tak přesvědčivě, že jsem kývla. Pár měsíců se nakonec protáhlo na celý rok. Včera se pro něj vrátil. A já dodnes nevím, jestli se víc stydím za to, co jsem mu ten den řekla, nebo za to, že jsem tomu kocourovi celou dobu vůbec nerozuměla.
Bratr dorazil k nám do bytu na Lesné po sedmé večer, celý rozzářený. Přivezl zlatavý věneček z trdelníku, o kterém věděl, že ho miluju, a nesl starou přepravku. Šedivák ležel na okenním parapetu v obýváku a sledoval holuby na protější střeše. Když Martin vešel, kocour zamžoural, otočil se zpátky k oknu, jako by přišel pošťák. Žádný ocas nahoru, žádné mňouknutí.
„Vidíš?“ vyhrkla jsem a možná víc než trochu škodolibě. „Zapomněl tě. Je tady spokojený.“ Martin zbledl. Sledoval, jak se natahuje ke kocourovi, a Šedivák ucuknul. Odtáhl se a díval se na něj, jako by ho nikdy neviděl. V tu chvíli jsem si připadala vítězně – a dnes mě za to pálí tváře. Řekla jsem mu: „Nech ho, nevidíš, že tě nechce?“ Bratr se posadil na gauč, položil přepravku na zem a schoval obličej do dlaní. V kuchyni pípal rychlovarný čajník. Já stála opřená o futro a myslela si, že prostě nastal čas, aby tu kocour zůstal.
A pak Martin začal mluvit. Ne na mě. Ne na Šediváka přímo. Prostě si tak povzdechl, jako kdysi u něj v bytě na Cejlu, když večer sedával u počítače a kocour mu spal na klíně. Spustil to své hluboké, táhlé: „No tak, ty stará potvoro…“ Přesně tou intonací, jakou ho volával k večeři.
To, co se stalo pak, nechápu dodnes. Kocour na parapetu ztuhl. Uši se mu otočily dopředu jako satelity. Pak seskočil, obešel konferenční stolek se zašlou Škodovkou v krabičce od sirek a zastavil se před Martinovýma nohama. Začal mu očichávat ruku, zápěstí, pak se postavil na zadní a čumákem mu přejel po bradě. Trvalo to možná deset vteřin, než se celou vahou opřel Martinovi čelem o bradu a začal příst. Ne tiše. Znělo to jako starý, dobře seřízený diesel.
Bratr zvedl hlavu. Měl oči plné slz a vůbec se za to nestyděl. Já stála s otevřenou pusou. Tohle zvíře ho před minutou odmítlo jako cizince. A teď do něj vráželo čelem, přede celou silou a drápy mu hněte stehno.
„On mě celou dobu zkoumal,“ řekl Martin tiše. „Nepoznal můj parfém. Cestou jsem si koupil jiný v drogerii.“ Zasmál se tomu. Zvedl přepravku, Šedivák do ní sám vlezl.
Když odcházeli, kocour seděl v přepravce a vůbec neprotestoval. Martin ho nesl k autu a já viděla, jak se mu ten kocour dívá skrz mřížku přímo na něj. Zůstala jsem u okna. Na parapetu zůstalo prázdno a na kuchyňské lince stydl čajník. Věneček z trdelníku ležel na stole, ani jsem ho neochutnala.
