Pracuju na recepci pohřební služby v Brně už devatenáct let. Za tu dobu jsem viděla leccos — a většinou to není o mrtvých. Ti už mají klid. Je to o živých, co se perou o pozůstalost dřív, než rakev vychladne.
Tahle paní přišla ve čtvrtek dopoledne. Bylo krátce po deváté, v ulici Vonkova zrovna jezdilo kropicí auto a ona stála přede dveřmi, jako by se nemohla rozhodnout, jestli má vejít. Šedivé vlasy sepnuté vzadu, béžová bunda, v ruce igelitka z Billy, ze které čouhaly dva rohlíky. Podle oblečení učitelka v důchodu.
„Potřebovala bych objednat smuteční obřad,“ řekla tiše a položila na pult úmrtní list.
Jitka Havránková, rozená Kučerová, zemřela v úterý v noci ve fakultní nemocnici. Sedmdesát tři let. Plicní embolie — přišlo to rychle a nikdo u toho nebyl.
„Jste dcera?“ zeptala jsem se, protože hledám vždycky toho, kdo bude podepisovat smlouvu.
Chvíli váhala. „Jsem snacha… tedy, byla jsem. Dcera je v cizině, v Anglii. Přiletí až v sobotu. Ale paní Jitka neměla nikoho jiného, kdo by to zařídil. Bydlela u nás v paneláku, o patro níž.“
Z ošoupané peněženky vytáhla občanku. Dana Malátová, ročník 1947. A pak začala vyprávět. Ne proto, že by se chtěla svěřovat — spíš to z ní lezlo samo, jako když pustíte vodu v potrubí, které bylo dlouho ucpané.
## Nikdo o ni nestál
Paní Jitka bydlela v tom domě na Lesné padesát let. Byla to tichá, přísná žena, bývalá účetní z Královopolské strojírny. Když jí před devíti lety zemřel manžel, zůstala v bytě sama. Měla jedinou dceru, Věru.
„Věra odjela do Londýna hned po maturitě, v roce 2006. Měla velké plány, chtěla se živit jako fotografka. Paní Jitka na to nebyla pyšná — vždycky říkala, že se tam dcera trápí. Ale nikdy jí neřekla, ať se vrátí. Posílala jí každý měsíc dva tisíce, dokud si Věra nenašla práci v bistru.“
Zní to jako běžný příběh. Ale paní Dana mluvila dál a já jsem pochopila, že to, co měla na srdci, nebylo jen tak.
„Vidíte, já jsem k nim chodila uklízet. Od roku 2016, když paní Jitka spadla na náledí před domem a zlomila si kyčel. Její dcera se tenkrát ani neukázala — napsala jen, že má v práci důležitou sezonu, že nemůže odjet. Tak jsem začala chodit já. Nejdřív jsem jen nakupovala, pak jsem vařila, pak jsem jí četla z novin. Nakonec jsem u ní trávila každé odpoledne, protože nikdo jiný nepřišel.“
Dana mi ukázala mobil. Fotka z loňské Štědrého dne: malý stromeček, talíř s kaprem a paní Jitka v nemocniční posteli, kterou měla přistavenou u okna. Usmívala se. Na stole vedle ní svítila adventní svíce z Billy — sleva po Vánocích, čtyřicet korun.
„Chtěla jsem ji vzít k nám. Mám pokoj po synovi, ten bydlí v Rakousku. Ale ona nechtěla — říkala, že neopustí byt, protože až přijede Věra, musí mít kam jít. Pořád čekala. Ta ženská čekala osm let, až ji dcera navštíví.“
## Čtyři zmeškané hovory
V listopadu se paní Jitka začala dusit. Zavolala mi jedna sousedka, že sanitka odvážela nějakou paní z třetího patra. Běžela jsem do nemocnice.
Na JIP mě nepustili. Sestřička mi řekla, že se mám obrátit na rodinu.
Zavolala jsem Věře do Anglie. Čtyřikrát. Ani jednou to nevzala.
Tak jsem napsala SMS. Dlouhou. Že matka leží v nemocnici, že je to vážné, že by měla přiletět. Odpověď přišla druhý den: „Děkuji za zprávu. Ozvu se, jak budu moci. Věra.“
Žádné „co jí je“, žádné „přiletím“. Jen potvrzení, že zprávu viděla.
Paní Dana položila na pult papír.
„Tohle je seznam lidí, kteří mají na obřadu mluvit. Tedy… ona nikoho nemá. Spolužáci z práce už nežijí, sestra jí zemřela před třemi lety. Bude to malý obřad. Já, dvě sousedky a pan farář. Ale chtěla bych, aby to bylo důstojné. Víte, já mám naspořeno něco málo na novou sedačku… ale tu si pořídím jindy. Nejdřív paní Jitka.“
Podívala se na mě a v očích měla něco tvrdšího. Ne smutek. Spíš tichý vzdor.
„A hlavně bych chtěla rakev s vyřezávaným křížem. Vím, že je o sedm tisíc dražší. Ale paní Jitce se vždycky líbil ten na hřbitově v Řečkovicích, jak měl manžela…“
## Když přijde dědička
V sobotu přiletěla Věra. Poznala jsem ji hned — vysoká, v tmavě zeleném kabátě, na první pohled jistá, jakoby ten smuteční úbor měla v kufru vždycky připravený.
Přišla do kanceláře s mobilem u ucha a mluvila anglicky o nějaké zakázce. Když domluvila, podívala se na mě.
„Dobrý den. Jsem dcera. Chtěla bych přeorganizovat obřad, ať je to rychlejší. V pondělí odpoledne mám let zpátky do Londýna. A je mi líto, ale žádný raut nebude. Objednala jsem jen kytici.“
Dana stála vedle a v ruce mačkala ty rohlíky z igelitky, jako by se jich chtěla držet. Věra se na ni podívala.
„Vy jste ta paní, co se starala o mou matku? Děkuju. Nebude potřebovat ty věci z bytu, co? Rádi si je necháme, je to památka.“
To „rádi si je necháme“ mě dorazilo. Věra s matkou nebyla dvanáct let. Teď říkala „rádi“, jako by ji tím obdarovávala.
Dana odpověděla tiše: „Já nic nechci. Jen jsem chtěla, aby měl obřad úroveň. Paní Jitka si to zasloužila.“
## Jedna obálka
V neděli odpoledne se konalo rozloučení. Malé, tiché. Přišlo devět lidí. Pan farář mluvil deset minut. Věra přijela na poslední chvíli, celou dobu koukala do mobilu a pak hned po závěrečném požehnání zmizela — prej spěchala na letiště.
Já jsem zůstala do konce. A viděla jsem, jak Dana otevřela rakev. Jak do ní vložila malý předmět. Přistoupila jsem blíž, až když rakev zatloukali.
„Dala jsem jí to tam,“ řekla Dana tiše. „Patří jí to.“
Byl to starý svatební obrázek, zažloutlý na okrajích, s ručně psaným věnováním vzadu. Paní Jitka jí ho ukázala jednou v lednu, když ležela v posteli a myslela, že to léto už nepřežije. „Až umřu, ať to nikdo nevyhodí,“ řekla prý tehdy.
Věra by to hodila do kontejneru do dvou dnů. Dana to vložila do rakve.
## Vzhůru do autobusu
Dnes ráno seděla Dana zase v kanceláři. Přišla zaplatit rozdíl za rakev s křížem, protože včera obřad proběhl dřív, než stihla poslat peníze.
Vytáhla z peněženky sedm tisícovek, každou zvlášť pečlivě uhlazenou. Pak si všimla, že má roztržený rukáv u bundy.
„To je z toho, jak jsem včera spěchala na pohřeb,“ usmála se. „Víte, co je nejhorší? Věra už z bytu odvezla televizi. Nechala tam jen postel a ledničku. A říkala, že zbytek vyklidí nějaká firma.“
Podala mi peníze.
„Ale já jsem jí včera večer nechala na dveřích papírovou tašku. Obyčejnou, takovou tu šedivou z Billy. Uvnitř bylo třináct dopisů, které jí matka za ty roky napsala a nikdy neodeslala — protože Věra nechtěla slyšet, co v nich stojí. No, teď už je to jedno. Ať si je veze do Londýna.“
Zrovna v tu chvíli na zastávce před pohřebkou zabrzdil autobus linky 67. Dana se podívala z okna, sebrala si tašku a řekla:
„Musím jet. Dneska jdu k hrobu v Řečkovicích. Slíbila jsem paní Jitce, že jí tam donesu ty kytky, co měla ráda — chryzantémy. Stály devadesát korun. Přesně tolik, kolik jsem jí dlužila za jedno přinesené máslo.“
