Každé ráno, když Bruno Vachek jel na kole krátce po šesté na tržnici na Náměstí Republiky v Olomouci, aby odemkl stánek s květinami své sestry, sedával tam tentýž stařec na skládací stoličce před zavřeným řeznictvím. Od pekárny naproti se táhla vůně čerstvých rohlíků, promíchaná s vlhkým pachem mokré dlažby — v noci pršelo, jako už tolikrát v tomhle listopadu. Stařec se jmenoval Ferdinand Brázda a z rozvrzaného vozíku prodával pár párů ručně pletených ponožek, vyřezávané dřevěné vařečky a papírové sáčky se sušeným bobkovým listem. Většina lidí procházela kolem bez zájmu, někteří dokonce přecházeli na druhou stranu ulice, jen aby se mu nemuseli podívat do očí.
Vedle něj vždycky dřepěl velký mourovatý kocour s natrženým pravým uchem. Jeho zelené oči byly nějak moc vážné na obyčejné zvíře. Když Ferdinand ztuhlými prsty srovnával zboží na dece, zvíře se k němu tisklo, jako by si nehřálo jen tělo, ale cosi mnohem hlubšího.
Bruno si někdy koupil ponožky, které vůbec nepotřeboval, nebo nechal víc peněz, než stála vařečka. Ferdinand vždycky mince přepočítal a snažil se mu přebytek vrátit. Jednoho zvlášť studeného rána, kdy se mlha nad Moravou nechtěla ani trochu zvednout, si Bruno konečně sedl vedle něj na obrácenou bednu.
„Nechte si to, vždyť tu sedíte celý den venku," řekl a přisunul mu stokorunu.
„Cizí peníze nepotřebuju," odpověděl Ferdinand klidně. „Dokud ještě umím něco prodat, nejsem žebrák."
Kocour se jmenoval Saze, i když jeho srst spíš připomínala mokrou kůru stromu než uhlí. Ferdinand o sobě moc nemluvil, ale se zvířetem mluvil tak jemně, jako by to byl jediný člověk — jediný, komu ještě mohl něco svěřit.
Toho večera Bruno pozoroval, jak stařec balí neprodané zboží do vybledené sportovní tašky, zabaluje kocoura do děravé deky a pomalu mizí směrem k hlavnímu nádraží. Zvědavost mu nedala pokoj. Šel za ním v uctivé vzdálenosti a zjistil, že Ferdinand nejde nikam domů — oba zmizeli v opuštěné skladové kůlně za nákladovým nástupištěm.
Druhý den přinesl Bruno termosku s gulášovou polévkou a plechovku kočičího krmiva. Když ho Ferdinand uviděl před kůlnou, popadl ho vztek, který jeho jinak roztřesené ruce najednou úplně utišil.
„Kdo vám dovolil mě sledovat?" zeptal se ostře. „Nikoho jsem neprosil, aby zjišťoval, kde spím."
„Tady by neměl nikdo přespávat, natož v tomhle mrazu."
„V azylovém domě Saze nevezmou, a já ho samotného nenechám. Takže o tom dál mluvit nebudeme."
Bruno mu zkoušel vyprávět o sociálním odboru, o spolcích na ochranu zvířat, aspoň o poradně — Ferdinand každý návrh odmítl. Nechtěl lítost, bál se, že mu kocoura vezmou, a nejvíc ze všeho hlídal malou koženou desku, kterou nosil pod bundou i ve spánku.
Za pár dní bylo ještě větší chladno a Ferdinandovo místo na tržnici zůstalo prázdné. Bruno našel starce v kůlně v horečce, s těžkým dechem, sotva při vědomí. Saze mu seděl na hrudi a pokaždé, když se Bruno přiblížil, zprskl.
Sanitka odvezla Ferdinanda do fakultní nemocnice. Kocour však, vylekaný sirénou a cizíma rukama, uklouzl mezi koleje. Bruno ho hledal až do půlnoci, prolézal pod vagony, ptal se strážných, nechával krmení před kůlnou — Saze zůstal nezvěstný, jako by se po něm slehla zem.
V nemocnici se Ferdinand nejdřív nezeptal na svůj stav, ale na kocoura. Když uslyšel, že je Saze pryč, otočil hlavu ke zdi. Po dlouhém mlčení požádal Bruna, ať mu přinese koženou desku, která ležela pod uvolněným prknem v kůlně.
„To nejsou moje doklady," řekl stařec potichu. „To je důkaz, že Saze má domov — jenže já už nemám právo se tam vrátit."
V deskách Bruno našel fotky malého domku ve Velké Bystřici u Olomouce, očkovací průkaz kocoura a notářsky ověřený dědický list, ve kterém byl Ferdinand zapsán jako jediný vlastník. Mezi tím vším ale byl dopis od jeho dcery, který otce označoval za „již nesvéprávného" a žádal pro sebe plnou moc nad veškerým jeho majetkem.
Druhý den ráno vešla do pokoje dcera — žena jménem Karin Brázdová-Holubová, v drahém vlněném kabátě, s hlasem tak chladným, jako by vlastní otec pro ni nebyl člověk, ale otravná formalita. Položila na noční stolek novou složku a žádala, ať Ferdinand podepíše plnou moc — jinak prý zařídí, aby ho zbavili svéprávnosti.
„Dům stejně připadne mně," řekla, aniž by se vůbec posadila. „A kvůli kočce si nedělej starosti. Jestli se najde, postará se o ni útulek."
Ferdinand se zaťatými prsty držel nemocniční přikrývky. V obličeji neměl vztek, ani strach — jen bolest, jakou Bruno vídal u lidí, kteří nepřišli o majetek, ale o posledního člověka, který jim byl blízký.
V tu chvíli se za dveřmi ozvalo hlasité mňoukání. Sestřička volala, že po chodbě pobíhá špinavý mourovatý kocour, kterého nikdo nemůže chytit. Saze vlétl do pokoje, jedním skokem vyskočil na Ferdinandovu postel a přitiskl se mu ke krku. Karin s odporem ucouvla.
Pak přisunula složku k otci a řekla, přitom se dívala přímo na Bruna: „Podepiš to hned, nebo ještě dneska zařídím, abyste už spolu nikdy nebyli."
Bruno se podíval na papíry, pak na koženou desku, kterou stařec schovával pod polštářem, a konečně pochopil, proč Ferdinand celou dobu mlčel. Už věděl, komu musí zavolat — spolužákovi z vysoké, který dělal notáře v centru Olomouce a jednou mimochodem zmínil, že se specializuje na dědické právo. Bruno vytáhl z bundy mobil, vytočil číslo a udělal krok stranou, aby Karin neviděla displej.
Za dva dny seděl notář u Ferdinandovy postele a společně s ním procházel desky: dědický list, pravý a nenapadnutelný, k tomu lékařské potvrzení, které stvrzovalo Ferdinandovu plnou svéprávnost — ošetřující lékař zjistil vyčerpání a podchlazení, ne zmatenost. Karinin dopis tím ztratil jakýkoli podklad. Notář sepsal plnou moc, ale jinou, než jakou Karin požadovala: Ferdinand převedl na Bruna dispoziční právo k domu ve Velké Bystřici, na dobu jednoho roku, s podmínkou, že ho dá do pořádku a připraví pro Sazeho, zatímco se sám bude zotavovat.
Když se Karin o tři týdny později znovu objevila v nemocnici, aby se zeptala, jak to všechno dopadlo, položil jí Bruno na stůl složku s notářskou listinou. Přečetla první řádek, pak podpis notáře, pak datum. Obličej jí zůstal chladný, ale ruka, která složku držela, se na chvíli zachvěla.
„Dům patří tvému otci," řekl Bruno. „A dokud žije, rozhoduje sám, kdo u něj bydlí a kdo ne. Klidně můžeš jít."
Karin už nic neřekla. Položila složku zpátky na stůl, otočila se a odešla z pokoje, aniž by za sebou zavřela dveře. Průvan z chodby na chvíli rozvlnil záclony.
Ferdinand si přitáhl Sazeho blíž k sobě, palcem přejel po natrženém uchu kocoura a řekl Brunovi, aniž by se na něj podíval: „Víš, jak se ten dům jmenuje? Na staré cedulce u vrátek to ještě stojí — 'U ořechu'. Ten název vybrala moje žena, před osmadvaceti lety."
Bruno nepřikývl, ani neřekl nic chytrého. Jen nalil z termosky, kterou přinesl, trochu gulášové polévky do plastového kelímku a postavil ho Ferdinandovi na noční stolek, vedle kožené desky, kterou už teď nikdo nemusel schovávat.
