Když mě číšník vedl mezi kulatými stoly a svatebčany, byla jsem přesvědčená, že mě jde vyprovodit. Místo toho beze slova odsunul židli přímo u hlavního stolu, naproti ženichovi. V tu chvíli Roman zvedl oči od přípitku a málem se zakuckal sektem. Nejdřív se podíval na mě, pak na svou matku, pak zase na mě. Nechápala to ani jeho novopečená manželka, která nervózně žmoulala ubrousek. Já se jenom usmála a vzala si chlebíček.
Přitom to celé začalo skoro před dvaceti lety v garsonce na Žižkově. Roman mě opustil s nalomenou sebedůvěrou a frází, o které si myslel, že mu ji někdo napíše na pomník. „Ještě budeš trpět, až mě uvidíš s jinou.“ Tenkrát jsem mu odpověděla, že s mým žaludkem trpím i při pití čaje, a dělala jsem, že se mě to netýká. Pak jsem týden probrečela do polštáře. On si začal žít po svém, já zkoušela nové vztahy – jeden z nich byl učitel jógy, který ve spánku funěl jako náklaďák. Nic nevydrželo.
Až na jednu věc: jeho matku. Paní Marta měla dar říkat pravdu přesně v okamžiku, kdy ji napadla, a neřešit následky. Už za našeho vztahu mi říkala „holka“ a ani po rozchodu s tím nepřestala. Když onemocněla rakovinou, celá rodina slíbila, že tu pro ni bude. Za týden se vypařili. Já jsem začala jezdit k ní do Kobylis, vozila jsem jí nákupy, vařila vývar, sedávala s ní v čekárně na onkologii. Za odměnu jsem si musela vyslechnout desítky trapných historek o Romanově dětství, včetně té, jak počůral fenku sousedů. Nikdy jsem si nestěžovala.
Jednou odpoledne mi zavolala. „Ten můj budižkničemu se žení,“ oznámila suše. Nejdřív jsem myslela, že špatně slyším. Pak dodala, že mě zve na svatbu. Chtěla jsem to hned odmítnout – bylo by to trapné, nevhodné a hlavně zbytečné. Paní Marta ale klidně řekla: „Trapné to bude pro něj, ne pro mě.“ A zavěsila.
Dva týdny nato jsem stála před zrcadlem a v rukou držela sedmnácté šaty. Dcera Tereza seděla na posteli a počítala. „Seš nervózní, mami?“
„Nejsem.“
„Tak proč zkoušíš sedmnáctý model?“
Povytáhla jsem ramínko. „Protože osud si zaslouží důstojný vstup.“
Svatební hostina se konala ve vyhlášené restauraci pod Vyšehradem. Když mě ta servírka beze slova vedla k hlavnímu stolu, podlomila se mi kolena. Seděla jsem vedle paní Marty, přímo proti novomanželům. Roman na mě zůstal civět s pusou dokořán. Nevěsta, taková bledá blondýnka s našpulenou pusou, se na mě dívala, jako bych jí právě snědla dort.
Roman vystartoval: „Co tady děláš ty?“
Ani jsem nestihla otevřít pusu. „Pozvala jsem ji,“ oznámila paní Marta.
„Kdo?“
„Já.“
„A proč proboha?“
Paní Marta ani neztišila hlas. Seděla rovná jako pravítko a klidně odpověděla: „Protože když jsem byla nemocná a nemohla se hnout, jediná, kdo za mnou stál, byla ona. Ty jsi chodil, jenom když ti došly peníze na naftu. Přesně tak. Tak ji laskavě nech na pokoji a běž si užívat svůj den.“
V sále to zahučelo. Já jsem si ukousla další chlebíček, abych nevyprskla smíchy. Roman zrudnul jako vařený rak. Nějaký strejda zatleskal. Romanova sestřenice, kterou jsem nikdy předtím neviděla, zvedla skleničku a vykřikla, že je na mojí straně. Nevěsta měla výraz člověka, který najednou přehodnocuje celý svůj život.
A přesto to byl jeden z nejhezčích večerů. Jedla jsem, na co jsem měla chuť – hovězí vývar, svíčkovou, dvě porce svatebního dortu, zmrzlinu a ještě pár jednohubek z rautu. Paní Marta mě pak vytáhla na parket. Chtěla jsem namítnout, že tančit neumím. Ona mi ale připomněla, jak mě před lety viděla na oslavě, kde jsem se kroutila jako smyslů zbavená. Nakonec jsme se uprostřed parketu smály tak, že jsem si musela držet boky. Přidala se i nevěsta, která to zřejmě vzdala. Roman celou dobu stál u baru a tvářil se jako nejméně důležitý host na vlastní svatbě.
Dva dny poté mi přišla SMS. „Tak co, pobavilas? Roman.“
Odpověděla jsem okamžitě: „Neskutečně. Jídlo skvělý, tvoje máma božská. A díky za raut.“
Už se neozval. Asi za pět minut mi na mobil přistála zpráva od paní Marty. Zněla: „Nechci dělat problémy, ale na společný fotce jsi vyšla líp než nevěsta. Promiň, ale musela jsem to říct.“
Pak ještě zvuková zpráva. Když jsem si ji pustila, ozval se jenom její smích. Ten hluboký, upřímný chechtot.
Tu nahrávku mám v mobilu dodnes. Občas si ji pustím.
