Jmenuju se Radim Novosad, je mi sedmačtyřicet a servis na Kolbenově ulici v Hloubětíně jsem přebíral po tátovi, když mi bylo osmadvacet. Teď tam stojím skoro každý den od šesti ráno a poslouchám, jak mi tchyně, paní Vlastimila Drncová, vykládá, že jsem ten servis "ukradl" vlastní tchánovi.
Vysvětlím to popořadě, protože zvenčí to vážně vypadá jinak, než jak jsem to prožíval já.
Táta mé ženy Jitky, pan Bohumil Drnec, provozoval ten servis přes třicet let. Byl to chlap, co uměl spravit cokoliv na kolech, ale účetnictví nenáviděl jak čert kříž. Poslední tři roky života měl cukrovku a dvakrát skončil v nemocnici na Bulovce. V tu dobu jsem už v servisu dělal naplno, platil jsem dodavatele z vlastní kapsy, když firma neměla na faktury, a dvě noci v týdnu jsem tam spal na gauči v kanceláři, protože se bál nechat dílnu bez dozoru.
Když mu bylo nejhůř, na jaře, zavolal si mě k posteli a řekl: "Radime, Jitka tohle neutáhne, ona je účetní v bance, ne mechanik. Chci, abys to měl na sebe, ať to po mně nespadne." Šli jsme k notáři v Praze 9, sepsali smlouvu o převodu obchodního podílu, zaplatil jsem mu dohodnutou částku – milion osm set tisíc korun, které jsem si půjčil od banky na splátky. Nebylo to zadarmo, i když to paní Vlastimila ráda vynechává.
Bohumil zemřel o sedm měsíců později, v listopadu. A hned na smutečním obědě, mezi řízkem a bramborovým salátem, mi tchyně řekla přede všemi: "Tys ho obral o životní dílo, zatímco umíral." Jitka mlčela. Moje žena tehdy neřekla ani slovo, protože nevěděla, jak matce vysvětlit papíry, kterým sama úplně nerozuměla.
Od té doby to jede pořád dokola. Vlastimila chodí do servisu, kdy se jí zachce, sedá si do recepce, kde mám teď čekárnu pro zákazníky, a říká mechanikům, že "ten podnik je po právu její", protože prý Bohumil nikdy nechtěl, aby to "zdědil zeť, ale vnuk". Náš syn Matyáš má teprve šestnáct, studuje na střední v Hloubětíně a o auta se moc nezajímá, chce jít na informatiku. To jí ale nebrání mu slibovat, že "jednou to všechno bude jeho, až táta pochopí, že mu nepatří".
Nejhorší bylo loni v květnu. Přišla si pro klíče od skladu náhradních dílů, protože prý tam má "svoje věci po manželovi" – fotky, nějaké nářadí po dědovi. Nepustil jsem ji tam bez ohlášení, protože ve skladu máme i objednávky zákazníků a nechtěl jsem, aby tam něco přerovnala nebo si něco odnesla. Vlastimila z toho udělala scénu před třemi klienty, co čekali na výměnu brzd. Křičela, že jsem "vyhodil vdovu z vlastního domu", přestože ten sklad nikdy jejím domovem nebyl a ona bydlí v bytě na Černém Mostě, kam se přestěhovala ještě s Bohumilem před deseti lety.
Jitka mezi tím vším trpěla nejvíc. Chodila domů z práce v bance a místo večeře poslouchala telefonáty od matky, jak jsem "zrádce" a jak "zneužil nemocného starého muže". Jednou v noci mi řekla: "Radime, já už nevím, komu mám věřit, jestli tátovi, co umřel, nebo mámě, co žije." To mě zasáhlo víc než všechny tchynini výkřiky dohromady.
Napětí vygradovalo letos v srpnu, na Matyášových šestnáctých narozeninách. Slavili jsme to na zahradě u nás v Hloubětíně, přijela i Vlastimila s dortem a s deskami plnými papírů – prý "staré smlouvy", které podle ní dokazují, že převod podílu byl neplatný, protože Bohumil byl v době podpisu "pod vlivem léků a nebyl způsobilý rozhodovat". Rozložila to na zahradní stůl mezi talíře s řízkem a bramborovým salátem, přede všemi hosty, včetně Matyáše a jeho spolužáků.
Vzal jsem ty papíry a začal je procházet list po listu – byly to kopie staré smlouvy o nájmu dílny z roku 2009, nic, co by se týkalo převodu podílu z loňska. Řekl jsem jí klidně, přede všemi: "Paní Vlastimilo, tohle nemá s převodem nic společného. Jestli si myslíte, že ten úkon byl neplatný, existuje jediná cesta – podat žalobu k soudu a nechat to posoudit znalce. Ne scéna na zahradě před vnukem."
Ztichla. Poprvé za rok a půl neměla co odpovědět, protože věděla, že žádný posudek nemá, jen svoje přesvědčení a vztek.
Druhý den ráno mi zavolal náš rodinný právník, pan Součeny, s kterým jsme smlouvu sepisovali. Řekl mi, že Vlastimila se ho pokoušela kontaktovat, aby jí pomohl smlouvu napadnout, ale on jí vysvětlil totéž, co já na zahradě – bez lékařského posudku o nezpůsobilosti Bohumila v době podpisu nemá šanci. A takový posudek od žádného lékaře nezíská, protože Bulovka má ve spisu jasně napsáno, že pan Drnec byl "při vědomí, orientovaný, způsobilý k právním úkonům" ještě měsíc před podpisem.
To, co udělala Jitka pak, bylo pro mě to nejdůležitější gesto za celý ten rok. Vzala si volno v bance, sedla si s matkou v kuchyni u nás doma a položila na stůl jednu jedinou věc – kopii té notářské smlouvy z roku před tátovou smrtí, s jeho podpisem a razítkem notáře. Vedle ní položila výpis z účtu, kde bylo vidět, jak jsem před sedmi lety poslal tátovi milion osm set tisíc korun za podíl.
"Mami," řekla jí, "táta chtěl, aby servis fungoval. Radim ho zachránil, zaplatil za něj a stará se o něj dodnes. Tohle je poslední rozhovor, který o tom povedeme – buď to přijmeš, nebo si najdi právníka a zkus to u soudu, ale pak už sem nechoď s obviněním, že jsme ti něco ukradli."
Vlastimila ty papíry neroztrhala, nekřičela. Jen seděla dlouho u toho stolu a přejížděla prstem po tátově podpisu, jako by si chtěla ověřit, že je skutečný, a pak odešla domů na Černý Most bez dortu, co si přinesla na oslavu.
Od té doby přijde jednou za měsíc, v neděli na oběd, mluví s Matyášem o škole, a o servisu už nepadne ani slovo. Klíče od skladu nemá a nežádá o ně. Minulý týden mi dokonce pomohla s fakturou, kterou jsem špatně zapsal do systému – bývalá účetní v ní pořád je, i když se tváří, že servis pro ni neexistuje.
Nevím, jestli mi to doopravdy odpustila, nebo jen pochopila, že nemá kartu, kterou by mohla hrát. Ale ten papír s tátovým podpisem leží teď v šuplíku mé ženy, ne v deskách její matky, a to mi pro tuhle chvíli stačí.
