Pohřeb skončil před dvěma hodinami a v domě mého otce to pořád vonělo kafem a koláči, které napekly sousedky. Stála jsem v kuchyni u okna a dívala se na rozkvetlou třešeň na zahradě, když za mými zády klaply podpatky. Ne moje. Otočila jsem se a ve dveřích stála Simona. Žena, kvůli které mě Tomáš před třemi lety opustil. Za ní postával on sám, ruce v kapsách, oči někde u futer.
„Eliško, musíme si promluvit," spustila Simona a ani se neobtěžovala pozdravit. „Po přečtení závěti bude tenhle dům náš. Takže si sbal věci. Nemá smysl to protahovat."
Zůstala jsem na ni zírat. Tátovo tělo ještě ani nestihlo vychladnout v hrobě na hřbitově v Litomyšli a ona už si tu dělala inventuru. Podívala jsem se na Tomáše. Jeho bývalou manželku. Jeho tchána, kterého měl rád. Aspoň jsem si to myslela.
„Ty s tím souhlasíš?" zeptala jsem se ho tiše.
Pokrčil rameny. „Táta slíbil, že dům jednou bude náš. To víš."
Něco mi na tom nesedělo. Ne ten jejich hnus. To, jak to říkali. Jako by už věděli, co v té závěti stojí.
Druhý den ráno jsem seděla v kanceláři notáře v Ústí nad Orlicí. Naproti mně na židli se krčil můj starší bratr Marek. Pořádně se na mě nepodíval ani jednou. Vedle něj seděla jeho žena, trochu pobledlá, ruce se jí třásly na kabelce.
Simona s Tomášem se usadili rovnou dopředu, jako by už podepisovali kupní smlouvu. Simona si přehodila nohu přes nohu a upravila si vlasy. Čekala. Byla si jistá. A to bylo to, co mě nahlodávalo víc než jejich drzost. Ta naprostá jistota.
Notář pan Dokoupil si nasadil brýle a rozlepil obálku. V místnosti bylo ticho jako v kostele. Začal číst formality. Datum, místo, jméno otce. Ladislav Novotný. Pak se dostal k jádru věci.
Simona se začala usmívat. Ten úsměv, co znáte z podpisů smluv. Ten, co říká „vyhráli jsme". Tomáš jí stiskl ruku.
„…veškerý nemovitý majetek, konkrétně rodinný dům číslo popisné 247 v katastrálním území Česká Třebová, včetně přilehlých pozemků, odkazuji své dceři Elišce Novotné do výlučného vlastnictví."
Simoně ztuhl obličej. Ten úsměv se rozpadl jako cukrová poleva. Tomáš otevřel pusu, ale neřekl ani slovo.
Pan Dokoupil bez zaváhání pokračoval: „Zároveň výslovně uvádím, že Tomáš Svoboda, bývalý manžel mé dcery, nemá na mém majetku žádný podíl ani nárok, neboť se vůči mé rodině zachoval způsobem, který nelze prominout."
„Počkejte!" vyskočil Tomáš ze židle. „To není možné! Musí existovat ještě jiná závěť! Slíbil mi to! Láďa mi to slíbil, když jsme spolu stavěli garáž!"
Notář ho přerušil zvednutou rukou. „Pokud máte námitky, vyslechněte si toto." Sáhl do šuplíku a vytáhl další zalepenou obálku. „Pan Ladislav ji u mě uložil s pokynem otevřít pouze v případě zpochybnění jeho poslední vůle."
Roztrhl ji a začal číst tátova vlastní slova. Jeho písmem. Jeho tónem. Z obálky se linul kouř cigaret, které táta tak rád kouřil na verandě.
„Pokud čtete tento dopis, znamená to, že jsem se nemýlil. Tomáš ztratil mou úctu ve chvíli, kdy se otočil k Elišce zády. Jestli teď sahá po domě, který jsem stavěl dvacet let, tak jen dokazuje, že se vůbec nezměnil. Dům patří mé dceři. Ta jediná u mě stála až do konce. Každý večer. Každé ráno. Když jsem umíral, držela mě za ruku. Ne on."
V tu chvíli se Marek zhroutil. Doslova. Sjel ze židle a sedl si na zem, záda opřená o skříň s fascikly. Manželka se k němu sklonila, ale on ji odstrčil.
„Já… já nevěděl," koktal. „Ona… Simona mi řekla, že táta chtěl rozdělit všechno napůl. Mezi tebe a Tomáše. Že ty schováváš pravou závěť." Otřel si obličej dlaní. „Mám dluhy, Eli. Velký. Šest set tisíc. Oni slíbili, že jestli je podpořím u soudu, dají mi podíl z prodeje."
Dívala jsem se na něj a poprvé po letech jsem neviděla bráchu, který mi četl pohádky, když jsem byla malá. Viděla jsem chlápka, co prodal ségru za šest set tisíc. To bolelo. Mnohem víc než Simonina arogance. Mnohem víc než Tomášova zrada.
Vzadu v místnosti mezitím Simona vstala. Sundala si z prstu prsten, ten s malým briliantem, co jí Tomáš koupil na splátky v ostravském zlatnictví, a hodila mu ho na klín.
„Tys mi říkal, že dům je náš!" zasyčela. „Že to máš jistý! Že ta stará závěť už dávno neplatí! Tomáši, ty jsi tak neschopnej, že jsi to nedokázal zařídit ani u tchána!"
Tomáš tam stál jako opařený. Prsten se mu kutálel po kalhotách a spadl na zem. Ozvalo se tiché cinknutí. Nikdo se pro něj nesehnul.
„Teď, když nemáš ani ten dům, tak jsi mi ty i tvoje dluhy na nic," dodala Simona a práskla za sebou dveřmi. Na chodbě ještě chvíli klapaly podpatky a pak už nic.
Tomáš zůstal sedět na židli. Sám. Notář skládal listiny do desek. Marek brečel na podlaze. Jeho žena si nervózně mnula spánek. Jediná, kdo se ani nehnul, byla mramorová busta T. G. Masaryka na skříňce za notářem.
Vzala jsem si své kopie papírů, vstala a tiše odešla. Venku začalo pršet. Drobně, takový ten dubnový deštík, co voní hlínou. Sedla jsem do auta, staré škodovky po tátovi, a jela domů. Do našeho domu.
Odpoledne jsem byla na zahradě. Pod tou třešní, co kvetla včera i dnes. Utrhla jsem pár květů a dala je do vázičky vedle tátovy fotografie na krbové římse. Ještě jsem ji chtěla utřít od prachu, ale všimla jsem si, že už se na mě ze snímku usmívá. Věděl to. Celou dobu.
O pár dní později mi přišla SMS od Marka. „Omlouvám se. Vím, že to nestačí." Neodepsala jsem. Ne proto, že bych mu neodpustila. Ale proto, že jsem to ještě neměla v sobě srovnané.
Koncem dubna zazvonil u dveří Tomáš. Přes zvonek mi řekl, že Simona od něj odešla. Že spí u kámoše na ubytovně. Že neví, co bude dál. Poslouchala jsem jeho hlas, ale neotevřela jsem. Za dveřmi chvíli postál, pak uslyšel, jak se otáčím a jdu zpátky do kuchyně, a odešel. Jeho kroky na štěrku se mísily se zpěvem kosa na zahradě.
Teď tu sedím na verandě, popíjím mátový čaj a poslouchám, jak vítr hraje s fazolkami na drátěnce. Tátův dům vrže v kolenou, ale stojí. Stejně jako já. Zbavila jsem se harampádí, co tu za ty roky nashromáždili cizí lidé, a nechala vymalovat kuchyň. Na dvoře parkuje stará tatrovka souseda, co mi pomohl s dřívím. Život jde dál.
V kapse mám zmuchlaný dopis, co jsem našla v kredenci. Táta mi ho napsal, ale nikdy mi ho nedal. Asi čekal na správnou chvíli. Druhou stranu popsal jen jednou větou: „Eliško, ty jsi moje jediná jistota."
Dneska večer asi otevřu to víno, co schovával na zvláštní příležitost. Tohle je ona. Ne vítězství. Smíření.
Kos na třešni dozpíval a odletěl. Na stůl dopadl okvětní lístek. Růžový.
