Káva vychladla dřív, než se jí dotkla. Petra seděla u kuchyňského stolu a prstem obkreslovala okraj hrnku, jako by čekala, že se od něj odrazí správná odpověď. Na lince vrčela stará pračka, Anička si v pokoji broukala písničku z pohádky. Úplně normální středeční ráno na Žižkově.
A pak otevřela tu obálku.
Ne že by netušila, co v ní bude. Zpáteční adresa – advokátní kancelář Marka. Jejího exmanžela. Muže, který před třemi lety odešel, protože prý potřeboval víc vzduchu. Teď jí toho vzduchu chtěl nechat přesně tolik, aby se udusila.
Dopis byl stručný. Jeden odstavec, úřední razítko, datum. *Paní Petro Novotná, na základě smluvního dodatku číslo 4 vás vyzýváme k úhradě dlužné částky 1 350 000 Kč do devadesáti dnů od doručení. V opačném případě bude zahájeno exekuční řízení na nemovitost.*
Devadesát dní.
Petra ten papír otočila, jako by na druhé straně mohlo být napsáno „apríl“. Nebylo. Položila ho zpátky na stůl a přikryla dlaněmi. Pračka zrovna přešla do odstředivky a rozvibrovala celou linku. Anička v pokoji vykřikla smíchy – asi se princezna proměnila v žábu.
Tři roky se snažila. Po rozvodu jí Marek nechal byt, to se muselo uznat. Podepsali, že mu během pěti let vyplatí polovinu odhadní ceny. Měla stálou práci v účtárně, splácela, jak mohla. Pak přišel covid, firma zkrachovala a Petru vzali jako první. Od té doby lepila brigády, šetřila na Aniččině obědech a doufala, že Marek zapomene. Jenže Marek nezapomínal. Měl novou ženu, mladou Kláru, co se nechtěla mačkat v podnájmu a snila o domku za Prahou.
Zvedla telefon a vyťukala Markovo číslo. Zvedl to po třetím zazvonění. V pozadí slyšela Klářin smích.
„Marku?“
„No, Petro. Už ti to došlo?“
„Tys mi to poslal. Ani jsi nezavolal.“
„Já ti volal mockrát. Nikdy jsi neměla čas. Tohle je čistý byznys. Mám nárok, ne?“
Petra svírala mobil tak, že jí zbělely klouby. „Víš, že teď nemám práci. Kde mám podle tebe vzít milion tři sta padesát tisíc? Mám prodat Aničku?“
Na druhé straně ticho. A pak Klářin hlas, ostřejší, než by čekala: „Tak si najdi práci, ne? Nebo ti pomůžeme. Přestěhuješ se k rodičům do Plzně, Aničku si zatím vezmeme my. Máme větší byt. A ty budeš mít klid na splácení.“
Petra slyšela, jak Marek zahučel, aby Klára mlčela. Ale bylo pozdě. Ta slova už visela ve vzduchu jako cigaretový kouř.
„Tak takhle to je,“ řekla tiše. „Vy jste si to naplánovali. Dát mi lhůtu, abych nezvládla, a pak mi vzít i dceru.“
„To není pravda!“ vybuchl Marek. „Jenom se ti snažíme vyjít vstříc, ty krávo nevděčná!“
Zavěsila.
Seděla nad tím dopisem ještě hodinu. A pak udělala to, co dělala vždycky, když nevěděla kudy kam – začala uklízet. Srovnala hrníčky podle velikosti, vytřela podlahu, přeskládala botník. Anička ji pozorovala ode dveří.
„Mami, stalo se něco?“
„Ne, broučku. Jenom se nám trochu… komplikuje léto.“
Holčička naklonila hlavu, ale neptala se dál. Věděla, že máma lže, a věděla, že se to dozví později.
Dny začaly ubíhat jako splašený vlak. Petra obešla všechny banky v okolí. Všude stejná odpověď: bez stálého příjmu a ručitele ani koruna. Kamarádka Jana jí půjčila padesát tisíc. Rodiče v Plzni – dalších sto. Zbývalo pořád přes milion.
Brigádovala za pultem v pekárně, roznášela letáky, učila se překládat manuály z angličtiny. Večer padala únavou, ale spát nemohla. Hlava jí jela dál: co když byt opravdu prodají? Kam půjdou? Do azylového domu? A Anička – proboha, co Anička?
Jednou v noci, když nemohla spát, znovu vytáhla starou krabici s věcmi, které po Markovi zbyly. Nebylo toho moc – pár propisek, stará vizitka, složka s výpisy, které si kdysi omylem zkopírovala spolu se společnými dokumenty. A paměťová karta z foťáku. V rohu počítače se objevila složka s názvem „DOVOLENÁ 2019“. Marek na těch fotkách pózoval před hotelem na Maledivách. Dovolená, kterou si podle svých slov nemohli dovolit. Tehdy jí tvrdil, že to zaplatil z prémií. Petra věděla, že to není pravda – stačilo se podívat na výpisy. Na účtu se měsíc před dovolenou objevila částka 380 tisíc odeslaná z firemního účtu jednoho klienta s poznámkou „zprostředkování – odměna“. Marek jí tehdy vysvětlil, že jde o nestandardní vyúčtování, aby ušetřili na daních. Znělo to podezřele, ale nechtěla se v tom vrtat. Byl to otec její dcery. Věřila mu. A taky nevěřila sama sobě – nebyla právnička, nevěděla, co přesně znamená ta čísla a paragrafy. A hlavně – nechtěla zničit člověka, který měl Aničku vodit do školy.
Teď ale seděla ve tři ráno nad tou složkou a slyšela v hlavě Klářin hlas: *Aničku si zatím vezmeme my.* Jako by to bylo hotové. Jako by byla jenom překážka, kterou stačí odstranit.
Druhý den dopoledne zaklepala na dveře advokátní kanceláře, kterou jí doporučila Jana. Advokátka, paní Hájková, si prohlédla dokumenty, prolistovala Petřiny staré výpisy, zastavila se u té platby od klienta. Pak se na Petru podívala přes brýle.
„Paní Novotná, tohle není jenom daňový úlet. Váš bývalý manžel přijal peníze od klienta, kterého zastupoval, mimo oficiální účetnictví kanceláře. Pokud to neprošlo evidencí a nebylo zdaněné, jde o podezření na zpronevěru klientských prostředků – a to je trestný čin, který zajímá jak advokátní komoru, tak finanční správu. Máme na něj páku. Chcete to použít?“
Petra chvíli mlčela. Myslela na Aničku. Na to, že Marek je pořád její táta. Ale pak si vzpomněla na ten tón – *Aničku si zatím vezmeme my* – a přikývla.
Poslední den lhůty dorazil jako rána kladivem. Marek s Klárou se tentokrát objevili osobně. Zazvonili přesně v devět ráno, jako by měli lístky na popravu. Marek v obleku, Klára v lodičkách, za nimiž se ale skrývala nejistota – Petra si všimla, jak si nervózně prohlíží byt, jako by ho viděla poprvé a nebyla si jistá, jestli sem patří.
Petra je pustila dovnitř. V obýváku už na ně čekal stůl – čistý, bez ubrusu, jenom s jednou deskou a diktafonem.
„Co to má znamenat?“ zeptal se Marek podrážděně.
„Posadíme se,“ řekla Petra klidně. Uvnitř se třásla, ale hlas jí držel.
Klára si povzdechla: „My teda na nějaký čaj nejsme zvědaví. Podepíšeš předání, nebo zavoláme exekutora? Mimochodem, Aničce už máme připravený pokoj.“
Petra se na ni podívala tak, že Klára udělala krok zpátky. Pak stiskla tlačítko na diktafonu. Z reproduktoru se ozval hlas paní Hájkové: *„…klientka je připravena podat podnět České advokátní komoře a Finanční správě, pokud nedojde k mimosoudní dohodě. Přílohou je evidence o podezření na zpronevěru klientských prostředků a krácení daně, včetně identifikace konkrétní platby ve výši 380 000 Kč z účtu klienta pana XY na soukromý účet vašeho manžela…“*
Marek zbledl. Doslova zezelenal. Sáhl po stole, jako by hledal oporu.
„To je… to je lež! Ty si vymýšlíš!“
„Tak to probereme na komoře,“ řekla Petra a založila ruce. „A u soudu. A pak ti seberou licenci. Já ti dám nabídku. Odpustíš mi dluh – celou tu zbývající částku. A okamžitě stáhneš všechny kecy o tom, že bys bral Aničku. Podepíšeme to hned a já tu nahrávku smažu. Co ty na to?“
„Ty jsi blázen!“ vykřikl Marek a praštil dlaní do stolu. „Myslíš, že se tě někdo lekne? Vždyť to nemůžeš dokázat! To jsou staré výpisy, k tomu se nikdo nedostane!“
„Výpisy ne,“ řekla Petra tiše. „Ale tvoje bývalá kancelář má účetnictví. A kamarádka Jany tam dělá asistentku. Už si to pamatuje líp, než bys chtěl.“ Lhala, ale tak přesvědčivě, že jí to skoro samotnou vyděsilo.
Marek na ni zíral. Pak se podíval na Kláru – a ta tentokrát neřekla nic. Jenom stála s rukama zkříženýma na hrudi a poprvé nevypadala sebejistě. Možná si uvědomila, že domek za Prahou je najednou mnohem dál než před pěti minutami.
„To nemůžeš udělat,“ zkusil Marek tišeji. „Ničíš mě. Kvůli čemu? Kvůli prachům?“
„Ne, Marku. Kvůli Aničce. Protože ty bys ji zničil první,“ odpověděla Petra a poprvé jí v hlase přeskočila emoce. Rychle je spolkla. „Papír je tady. Pero taky. Rozhodni se. Buď podepíšeš a jdeš, anebo zítra posílám podnět. A věř mi, že už se nebojím.“
Marek se na ni díval ještě dlouhou vteřinu. Viděla mu na krku, jak rychle mu bije tep. Pak sáhl po peru. Podepsal, aniž by četl. Podpis byl roztřesený, ale platný.
Když odcházeli, Klára se u dveří otočila a na okamžik jako by chtěla něco říct. Místo toho jen sklopila oči a práskly dveře.
Petra zůstala stát uprostřed pokoje. Ticho bylo najednou tak husté, že v něm slyšela vlastní tep. Pak z ložnice vykoukla Anička.
„Už jsou pryč?“
„Už jsou pryč, lásko. A nevrátí se. Slibuju, že takhle už ne.“
Holčička k ní přiběhla a objala ji kolem pasu. Petra jí pohladila vlasy a dívala se přes její hlavu na stůl, kde ještě před chvílí ležela obálka s razítkem. Teď už na něm nebylo nic. Jenom rozlité slunce a odlesky prachu tančící ve vzduchu.
Večer otevřela okno dokořán. Z ulice voněly lípy a z hospody dole na rohu se nesl smích. Zítra měla jít na pohovor do jedné menší firmy – účetní na plný úvazek. A za týden měla koupit Aničce nové boty. Obyčejné boty. Petra si opřela čelo o chladnou skleněnou výplň a poprvé po dlouhých devadesáti dnech vydechla.
