Byla sobota, konec srpna, k polednímu vedru se lepila vůně rozpáleného asfaltu před Albertem na okraji Jindřichova Hradce. Jana Veselá stála ve frontě k pokladně s osmiletou Terezkou, která se už pátou minutou nemohla odtrhnout od jedné postarší ženy u regálu s chlebem.
Babička byla drobná, ve vybledlém kostkovaném kabátku, i přes srpnové teplo. V ruce držela síťovku s jediným bochníkem chleba a stála u cenovky tak dlouho, jako by čekala, že se číslo na ní samo přepočítá na nižší.
— Mami, ta paní pořád počítá něco v hlavě, — Terezka potáhla matku za rukáv.
Jana jen pokrčila ramenem — má svoje věci, nebudeme se do toho montovat. Ale Terezka se vytrhla a šla rovnou k babičce.
— Dobrý den. Co byste chtěla koupit?
Žena sebou trhla, jako by ji přistihli při něčem nedovoleném.
— Co bys ode mě chtěla, děvenko?
— Ne, já se ptám, co vy chcete koupit. Já a maminka vám to koupíme.
— Jéje, to ne, to vůbec ne, — babička rychle zavrtěla rukou, jako by odháněla vosu. — Já si jen tak… za chlebem jsem si zaskočila.
— Tak vám koupíme chleba. A ještě něco. Mami, pojď sem!
Jana přistoupila, trochu v rozpacích, trochu pobavená dceřinou neúnavností — tohle dělala Terezka v obchodech už potřetí za léto, odkoukala to asi z nějaké pohádky, kde dobro vítězí jednoduchými gesty.
— Nestyďte se, prosím, — řekla Jana. — Terezka má takový zvyk, vybírá si v obchodě někoho, komu chce pomoct. Nic zvláštního, jen chleba a co máte ráda.
— Ale to ne, zlatíčka, — žena si otřela dlaně o kabátek. — Já mám důchod, mám i zahrádku za domem, pár slepic. Co bych potřebovala? To vy ve městě za všecko platíte, kdežto my na vsi… Děkuju vám, ať vám Pán Bůh zdraví dá.
— Ne, — Terezka se nevzdávala. — Vidím, že je vám těžko. My vám pomůžeme. Co ještě chcete, kromě chleba?
Babička — jmenovala se, jak se ukázalo později, Hana Dvořáková — se zarazila a pak jen tak, jako by se přiznávala k něčemu malému a hloupému, řekla:
— Já si občas kupuju sto gramů salámu. Tady hned za rohem, s chlebem to sním, než jede autobus. Sto gramů, toho nejlevnějšího.
— Ukažte, — Terezka se otočila k pultu s uzeninami, jako by šla do boje.
Paní Dvořáková dlouho hleděla na vitrínu.
— Tady teď takový nemají… Já si beru ten, co je nejlevnější. A tady se koukejte, jaké ceny! Ne, to nechte, děti, děkuju vám.
Jana si vzala od pokladní vozík a postavila ho k babičce.
— Postavte se tady, počkejte s tímhle košíkem. My s Terezkou teď rychle naberem, co potřebujete. Terezko, vybírej.
— Nemusíte, — ještě jednou zkusila paní Dvořáková, ale nikdo ji už neposlouchal.
Jana se vracela po dvaceti minutách s košíkem plným — salám, máslo, sýr, pár konzerv, čaj, cukr, ovesné vločky, i balíček sušenek, které Terezka přidala sama, bez ptaní. Na konci se u pokladny vyúčtovalo přes osm set korun, a babička jen kroutila hlavou a odmítala vzít tašku do ruky, jako by to pálilo.
Před obchodem ji čekal autobus na Deštnou, odjížděl jednou za dvě hodiny a paní Dvořáková ho stihla jen tak tak — vyšla z Albertu s taškou v jedné ruce, s bochníkem chleba a kusem salámu rozbaleným v papíru v druhé, protože nevydržela a kousek si uloupla hned u dveří.
To už viděl Pavel Novák, který zrovna zaparkoval svoje stařičké Škoda Octavia na parkovišti před obchodem a šel dovnitř pro cigarety. Všiml si babičky na rohu — stála u lavičky, taška u nohou, v rukou chleba a půlku vařeného salámu, a plakala.
— Co se stalo? — zeptal se a přisedl si k ní na kraj lavičky.
Babička zprvu jen mávla rukou, ale potom, popotahujíc nosem, to ze sebe vysypala celé: o holčičce, o její matce, o tašce plné jídla, kterou by sama nikdy nekoupila, protože by to bylo moc, protože by se za to styděla před sousedkami v Deštné.
— Víte, pane, — řekla nakonec, — já jim neřekla, kde bydlím. Styděla jsem se. A teď si říkám — kdo ví, jestli tu holčičku ještě někdy potkám, abych poděkovala.
Pavel ji odvezl na autobus vlastním autem — stejně jel tím směrem, k sestře do Lásenice —, a cestou se dozvěděl ještě víc: že pan Dvořák, její muž, zemřel před čtyřmi lety, že syn žije v Rakousku a volá jednou za měsíc, že penze je šest tisíc osm set a nájem za chalupu, i když vlastní, žádá topení, dřevo, uhlí — a to všechno z šesti tisíc osmi set korun.
Pavel si babiččino číslo poznamenal do telefonu — ne proto, že by to plánoval, ale protože měl pocit, že by to jednou mohlo být potřeba.
Potřeba to bylo o tři týdny později.
Pavel pracoval jako údržbář v domě s pečovatelskou službou v Jindřichově Hradci a jednou v týdnu jezdil s kolegyní, sociální pracovnicí Alenou Horákovou, na terénní návštěvy do okolních vesnic — kontrolovali, kdo z osamělých seniorů potřebuje pomoc s nákupy, s léky, s papírováním. Alena se zrovna sháněla po nějakém případu z Deštné, kde jim přišlo hlášení od sousedky — stará paní tam žije sama, dům je ve špatném stavu, a je podezření, že jí někdo z rodiny chce dům vzít.
Tím někým byl syn paní Dvořákové, respektive jeho bývalá manželka, která se po rozvodu nastěhovala zpátky do Deštné a tvrdila, že má na chalupu nárok — že ji její exmanžel, Hanin syn Milan, kdysi "slíbil" přepsat na jejich společné dítě, a teď, když je v Rakousku a nemá čas se s tím zabývat, chce to vyřídit sama, přes notáře, bez vědomí staré paní.
Pavel, když se u Aleny v kanceláři dozvěděl jméno — Dvořáková, Deštná —, hned si vzpomněl na babičku s salámem.
Jeli tam společně v pondělí. Dům byl starý, ale udržovaný, na dvoře běhaly ty slíbené slepice, na plotě sušilo prádlo. Paní Dvořáková je poznala hned, jakmile Pavel vystoupil z auta — rozzářila se, jako by potkala příbuzného.
Na dvoře stála i ta bývalá snacha, Jitka, s papíry v ruce a s notářskou plnou mocí, kterou chtěla, aby babička podepsala — formálně to vypadalo jako "správa nemovitosti v zastoupení", fakticky by to znamenalo, že dům přejde pod kontrolu Jitky, dokud se Milan "nerozhoupe" to vyřešit sám.
Paní Dvořáková tu plnou moc držela v ruce už týden a nevěděla, co s ní — bála se podepsat, bála se nepodepsat, bála se zavolat synovi, aby ho "nerozčilovala".
Alena si papíry prohlédla přímo na místě, u kuchyňského stolu, s hrnkem čaje, který babička navařila automaticky, jako by se nic nedělo.
— Paní Dvořáková, — řekla Alena klidně, — tohle nepodepisujte. Tahle plná moc vám dává právo udělat jedinou věc — zbavit se vlastního domu bez soudu a bez právníka. Zavoláme vašemu synovi společně, hned teď, přes video, a vy mu to řeknete svými slovy.
Zavolali. Milan na druhém konci, v kuchyni svého bytu ve Vídni, zbledl, když se dozvěděl, co se doma děje bez jeho vědomí. Jitka na dvoře, slyšíc hovor přes reproduktor telefonu, zmlkla a papíry si schovala do tašky.
Milan ten samý večer poslal e-mailem plnou moc notáři v Jindřichově Hradci — ne Jitce, ale své matce — aby mohla ona sama, s pomocí Aleny, dům zapsat na vlastní jméno v katastru, tak jak už to měla být dávno, podle dědického řízení po otci, které se nikdy nedotáhlo do konce.
Paní Dvořáková tak o dva měsíce později, v listopadu, seděla v kanceláři notáře na náměstí Míru v Jindřichově Hradci — v tom samém kabátku, protože jiný nemá —, a podepisovala listinu, podle které chalupa v Deštné, se zahrádkou a pěti slepicemi, patří jenom jí. Bez podílů, bez plných mocí, bez Jitky.
Vyšla z kanceláře s deskami pod paží, zastavila se u pekařství přes ulici a koupila si sto gramů salámu — toho nejlevnějšího, protože tak to měla ráda, ne protože by si nemohla dovolit jiný.
Cestou k autobusu potkala Pavla, který tam zrovna přivezl jinou babičku z pečovatelské služby. Zamávala mu taškou s chlebem a usmála se — potom nastoupila do autobusu na Deštnou, který jí tentokrát nikam nespěchal.
