Marie schovávala zahradnické rukavice do plátěné kapsy u pasu, když za plotem zazvonil mobil v kapse švagrové — melodie z nějakého seriálu, moc nahlas na klidnou neděli v Kutné Hoře. Zdenka stála u branky a netrpělivě ťukala podpatkem o dlažební kostku, jako by čekala, až se otevře obchod.
— Co je ta branka dokořán? Vejde kdokoli, vezme co chce.
Marie si otřela ruce do zástěry a teprve pak se otočila.
— Zdravím, Zdenko.
Neviděly se od pohřbu. Tehdy Zdenka naříkala u hrobu nejhlasitěji ze všech, žádala kapky na srdce, omdlévala na rameni souseda — a jakmile přišla řeč na účet za pohřební ústav, zmizela s výmluvou na migrénu a nikdo ji neviděl celý týden.
— Jela jsem kolem, tak jsem se stavila, — Zdenka vykročila po dlaždicích k verandě, podpatky klapaly jako datel. — Podívat se, jak vdova žije. Hele, ty se netrápíš. Sedmikrásky sázíš, zahrádku si hezčíš.
— Život jde dál, — odpověděla Marie a ukázala na otevřené dveře. — Pojď dál, když už jsi tady.
Zdenka prošla verandou, boty nechala uprostřed chodby a zamířila rovnou do kuchyně. Marie šla za ní a v hrudi jí znovu zatuhlo to staré, tupé podráždění. Švagrová nikdy nepřijela jen tak. Za každou její návštěvou stál nějaký zájem — a skoro vždycky peněžní.
Zdenka se posadila na kuchyňskou židli, kabelku hodila na stůl a přejela očima kuchyňskou linku.
— Čistě to u tebe máš, — protáhla s lehkým despektem. — Času máš teď habaděj. Prej jsi šla do penze?
— Šla, — Marie pustila vodu do konvice. — Měsíc už.
— A jaký to je, na zaslouženém odpočinku? — Zdenka se potutelně usmála. — Nuda zelená, co? Do práce nemusíš, muže nemáš. Sedíš mezi čtyřmi stěnami.
— Mně je báječně, Zdenko. Pětatřicet let jsem odmakala v tiskárně. Na směny, v rachotu strojů. Zasloužím si klid.
— No neříkej! — mávla rukou Zdenka. — Znám já ty vaše výhodné roky odpracované. Seděla jsi v kanceláři, papíry přendávala. Taky mi tu dělej dělníka.
Marie mlčela a jen rovnala konvici na plotýnku. Dokazovat člověku, který celý život přeskakoval z kadeřnictví do recepce polikliniky a nikde nevydržel déle než rok, co znamenají noční směny u lisu, byla ztráta času.
— Tak proč jsi přijela? — postavila na stůl dva hrnky. — Ne že by tě jen tak zajímal můj důchod.
Zdenka se ani nezarazila. Vytáhla z kabelky přeložený list z linkovaného sešitu a rozložila ho na ubrus.
— Právě proto, Maruško, že ne jen tak, — hlas švagrové zjihl, ale v tónu zůstal kov. — Sedli jsme si s Davidem, přemýšleli. Situace je teď těžká. Mladý to dneska nemá lehký.
Marie se opřela zády o linku a zkřížila ruce na prsou.
— A co David? Zase hledá práci?
— On hledá sám sebe! — vzplanula Zdenka. — Klukovi je šestadvacet! Má celý život před sebou. Potřebuje start, základ! Ne ty vaše kurýrní brigády za pár korun. Potřebuje vlastní bydlení.
— Tak ať si vezme hypotéku a koupí, — poznamenala Marie věcně. — Zdravý chlap. Kdo mu brání?
Zdenka se na ni podívala, jako by řekla nějakou nehoráznou hloupost.
— A kdo to bude splácet? Já ne. Je v těžkém období. A ty máš teď slušný důchod. Se všema příplatkama za tiskárnu.
Marie pootevřela ústa, nevěřila vlastním uším. Čekala od příbuzné ledacos, ale tahle přímočará drzost ji přece jen zaskočila.
— Můj důchod? — opakovala. — Co má společného s hypotékou tvého syna?
— Přímý! — Zdenka ťukla nalakovaným nehtem do papíru a přisunula ho k Marii. — Tady jsem všechno spočítala. Za bydlení zaplatíš, na jídlo sama moc nepotřebuješ. Kuře si koupíš, na tři dny vystačí. A zbytek pošleme Davidovi na splátky. Jemu je to potřebnější.
Marie se nehnula. Dívala se na popsaný list a bavila ji ta nezastřená, čirá hrabivost.
— A jaks to myslela, Maruško? — utrousila Zdenka jízlivě. — Sama si takový prachy držet?
— Zdenko, nepopletla sis adresu? — Marie se konečně odlepila od linky a sedla si naproti.
— Jak to myslíš?
— Doslovně. Proč by se můj výdělek měl najednou stát nadací pro tvého líného Davida?
Zdence naskočily na obličej ošklivé červené skvrny.
— Protože! Můj bratr dřel na tenhle dům celý život! A ty si tu teď žiješ jak paní na zámku, z jeho peněz. Musí být spravedlnost!
— Jaké jeho peníze? — klidně se zeptala Marie. — Svůj důchod jsem si vydělala sama. Pavel s tím nemá nic společného.
— O to vůbec nejde! — mávla rukou Zdenka. — Dům je přece rodičovský! Polovina je po právu moje!
Marie se mírně naklonila dopředu.
— Rodičovský, říkáš?
— A čí jinej! — opřela si Zdenka ruce v bok. — Vyrůstali jsme tu s Pavlem. V těchhle zdech!
— V těchhle zdech jsi nebydlela ani den, — odbyla ji Marie ledově. — Starý barák dávno zbourali, základy byly shnilé ještě na přelomu tisíciletí. Pavel stavěl tenhle srub od nuly. Pět let jsme si odpírali úplně všechno, splácel se úvěr, aby stavba vůbec pokračovala. Kde jsi byla ty se svým svědomím?
— Vychovávala jsem dítě! — vykřikla Zdenka. — Bylo mi těžko! Jsem matka samoživitelka!
— Davida jsi nám házela na celé prázdniny, — připomněla Marie bez slitování. — Protože sis zařizovala osobní život s dalším nápadníkem. A my ho krmili, oblékali do školy. Pavel mu koupil první počítač, ať se netouláme po Kutné Hoře s partou. Bylo to málo?
— To byla bratrova povinnost! — odsekla švagrová, ani v nejmenším zaskočená. — Krev je krev. Rodina! A teď Pavel umřel. Takže musíš rodině pomáhat.
Zdenka se hrdě napřímila na židli.
— Já jsem hodná ženská, o metry se nehlásím. Nárok tu mám, ale nechci dělat scény. Budeš dávat synovci měsíční příspěvek, a jsme vyrovnané.
— Vyrovnané za co?
— Za to, že tě odsud nevyháním! — vyhrkla Zdenka jedním dechem.
Nastala krátká pauza. Z ulice doléhal vzdálený hukot sekačky — sousedi upravovali zahrádku.
— Vystěhovat se nenechám, — odpověděla Marie klidně. — Pozemek je na mě. Dům jsme stavěli za manželství a je taky na mě napsaný. Ty k tomuhle místu nemáš žádný vztah.
— Ty vychytralá! — Zdenka zavrtěla na židli, oči jí zle zablýskly. — Posvěcovala ses, co, dokud byl bratr nemocný? Omotala sis ho, donutila přepsat všechno potichu na sebe?
— Zdenko, uklidni se. Dům byl společný. Byl.
— Přesně! — vítězoslavně zdvihla prst švagrová. — Polovina patří mně! Jsem přímá dědička!
— Svoje pořadí jsi promeškala, — odbyla ji Marie. — Ty jsi ještě v devadesátém osmém vytáhla z rodičů peníze na byt. Řekla jsi, že tahle zahrádka ti nic neříká, a umyla si ruce. Zapomněla jsi? Máma ti tehdy dala poslední úspory, jen abys nedělala scény.
Zdenka se na vteřinu zarazila. Prsty jí ztuhly na uzávěru kabelky, jako by si náhle vzpomněla, co v ní má schované.
— To bylo něco jiného! — snažila se vyklouznout, hlas se jí stáčel do uraženější polohy. — To byly staré peníze, dávno znehodnocené!
— Byt ti neznehodnotili. Dvoupokojový v dobré čtvrti. Bydlíš v něm a nic ti neschází. Davida si tam klidně přihlas, když potřebuje bydlení.
— Mám dvoupokojový! Kam ho mám strkat? A co když se ožení? Dvě ženský na jedný kuchyni? Po práci se najímat na dřinu nebudu!
— Tak ať jde pracovat, — hlas Marie zdrsněl. — Ať si vezme hypotéku sám a sám ji splácí. Dost bylo jízdy na cizím hřbetě.
Zdenka se prudce zvedla. Nožka židle nepříjemně zaskřípala po dlažbě.
— Dobře teda, — zasyčela mezi zuby. — Domluvit se na budoucnosti musíme hned. Zřídíme Davidovi účet, budeš tam každý měsíc posílat část. Jinak vám klid nedám. Nastěhuju se sem, budeš u mě poslouchat na slovo!
Marie vstala od stolu, bez spěchu, a sebrala popsaný sešitový list.
— Co to děláš? — zeptala se Zdenka nedůvěřivě.
Marie list přetrhla napůl. Pak ještě jednou. A útržky hodila do koše pod dřezem.
— Banka je zavřená, Zdenko, — řekla suše. — A znovu se neotevře. Na svoje přání i na Davidovu hypotéku si, prosím, vydělejte sami.
— Chamtivost tě žere? — hlas Zdence přeskočil do kvílení. — Škoda ti pomoct rodině?
— Škoda, — souhlasila Marie klidně. — Běž.
— Dostanu se k tvýmu majetku! — hrozila švagrová, popadla kabelku ze stolu. — Ještě přijdeš prosit o odpuštění!
— Klíč nech na skříňce, — Marie nereagovala na křik. — Ten, co ti dal Pavel na zalévání kytek, když jsme jezdili na dovolenou.
— Nedočkáš se! — Zdenka se křečovitě držela zapínání kabelky.
— Nech ho tam, — tón Marie zkovověl. — Jinak zítra vyměním zámky, a tvoje věci, pokud nějaké najdu, vyhodím za bránu. A udělám z toho spektákl pro celou ulici, sousedi se seběhnou. Budeš se pak červenat u plotu.
Zdenka po ní vrhla vzteklý pohled, prudce hodila svazek klíčů na botník v předsíni a vyřítila se na verandu. Branka bouchla.
Marie zavřela dveře a otočila západku. V hrudi se jí rozlilo tiché, klidné uvolnění. Ten den ještě do práce nevyrazila, ale zavolala k Pavlovu dřívějšímu právníkovi — jen aby si ověřila, co už dávno věděla: list vlastnictví, katastr, všechno čisté, na jejím jméně, žádný podíl, žádná mezera, kterou by se dalo prolézt.
Vrátila se do kuchyně, smetla ze stolu neviditelné drobky a zahleděla se z okna na zahradu. K létu na ní rozkvetly pivoňky, které měl Pavel tak rád.
Zdenka se víc neukázala a nevolala. Společné známé donesly, že si na „lakomou švagrovou" stěžuje po celé Kutné Hoře, že pořád někomu vypráví o svém těžkém osudu. Marie to nechávala bez odezvy. Platit za cizí drzost se nikdy nezavázala — a teď, s jasným papírem z katastru v šuplíku a vlastním jménem na všech dokladech k domu, to ani nikdo nemohl chtít po ní dokázat jinak.
