Matka zemřela v úterý. Ve středu jsem stál na chodbě okresní nemocnice v Mladé Boleslavi a držel v ruce igelitku s jejími věcmi. Bačkory, brýle, hřeben, nedopitý čaj v termosce. Sestra mi tu tašku podala beze slova, jako by se omlouvala, že v ní není nic cennějšího.
A pak zazvonil telefon. Neznámé číslo.
„Jsem tvůj otec,“ řekl hlas. „Přijedu ve čtvrtek. Potřebuju, abys mi připravil pokoj. A dohodl pohřeb. S maminkou jsme se nestihli rozloučit.“
Zavěsil jsem dřív, než jsem se stihl zeptat, kde posledních čtyřiatřicet let bral tu drzost.
Matce bylo devětašedesát. Dvacet let dělala v automobilce, pak uklízela v kancelářích, pak hlídala cizí děti, aby mě uživila sama. Nikdy si nekoupila nový kabát. Nikdy nejela k moři. Když jsem se jí ve dvanácti zeptal, proč táta odešel, řekla jen: „Někdo umí zůstat, někdo ne. My umíme zůstat.“ A víc o něm nepromluvila. Ani jednou. Ani když jí před třemi lety našli ten nádor, ani když ležela v nemocnici a ptala se, jestli bude na jaře sázet rajčata.
Já si ho pamatoval jenom z jedné fotky. Stál u Škody 120, v ruce cigaretu, díval se někam za objektiv. Jako by už tehdy odjížděl.
Ve čtvrtek skutečně přijel. Starý chlap v šedivé bundě, s kašlem, který bylo slyšet přes celou chodbu. Ve dveřích se rozhlédl jako bytový technik. „Tak tady bydlíš,“ řekl. „Mohl sis koupit něco většího.“
Pustil jsem ho dál, protože jsem nevěděl, co jiného dělat. Matka by ho vyhodila. Matka se nebála ničeho, ani samoty, ani chudoby, ani cizích lidí v předsíni. Já jsem nikdy neuměl křičet.
Sedl si do křesla, toho, ve kterém matka poslední měsíce proseděla. Položil nohy na stoličku. „Kávu bych si dal. S mlékem. A něco k tomu.“
Uvařil jsem. Postavil před něj hrnek, vedle talířek se dvěma sušenkami. Jedl pomalu, drobil, mlaskal. „Pohřeb zařídíš v sobotu,“ řekl. „Ať to máme z krku. Pak se podíváme na byt, jak ho přepíšeme.“
To byla ta věta. Byt. Matka ho splácela dvacet šest let. Každý měsíc nosila na poštu složenku, každý měsíc stejnou částku. Když to konečně doplatila, řekla: „Teď ti aspoň zůstane střecha nad hlavou, až tady nebudu.“ Byt byl přepsaný na mě. Už deset let.
On to nevěděl. Nebo věděl a doufal, že já ne.
„Byt je můj,“ řekl jsem.
Zvedl hlavu od hrnku. „Tak ho prodáš a půlku mi dáš. To je fér. Přece jen jsem tvůj otec.“
Stál jsem u okna a díval se dolů na parkoviště. Dole stálo staré Volvo s rezavým prahem, vedle něj popelnice, vedle popelnic holubi. Přemýšlel jsem, jestli to auto je jeho. Přemýšlel jsem, kolik takový člověk utratí za benzín, když jede přes celou republiku, aby si řekl o byt, který nikdy nesplácel.
„Kde jsi byl, když máma umírala?“ zeptal jsem se.
„Nevěděl jsem, že je nemocná. Kdo mi to měl říct? Ty? Ani jednou jsi nezavolal.“
Měl pravdu. Nezavolal. Neznal jsem jeho číslo, neznal jsem jeho adresu, neznal jsem nic. Jenom to, že odjel, když mi byly čtyři roky, a že matka pak sedávala u okna s rukama v klíně a dívala se na cestu, po které nikdo nepřicházel. Tohle jsem nezavolal.
Sedl jsem si naproti němu. „Pohřeb bude v sobotu. Můžeš přijít. Jestli chceš, můžeš i promluvit. Ale byt je můj a zůstane můj. A pokoj ti nechystám.“
Dodíval se na mě. Zasmál se. Ne vesele, spíš jako když auto škytne. „Tvrdohlavý jak ona,“ řekl. „To máš po matce. Ale počkej, až ti dojde, žes zůstal sám. Pak si vzpomeneš, že máš jenom mě.“
Vstal. Sundal si z opěradla bundu, hodil si ji přes rameno. Na odchodu se otočil ve dveřích. „Mimochodem, máš něco na cestu? Aspoň dvě stovky?“
Dal jsem mu tři sta. Nevím proč. Možná proto, že jsem chtěl, aby odjel co nejdřív. Možná proto, že matka vždycky říkala, že kdo má, dává. Vzal je, přepočítal, strčil do kapsy a odešel, aniž by zavřel dveře.
Pohřeb byl v sobotu. Přišel pozdě, stoupl si vzadu, celou dobu kašlal do pěsti. Pak přistoupil k rakvi, položil na ni tři karafiáty — možná koupené za mé tři stovky, možná ukradené z jiného hrobu — a beze slova odešel.
Druhý den přišel dopis. Doporučeně. Od něj. Uvnitř bylo ručně psané oznámení, že bývalý manžel zesnulé uplatňuje nárok na vypořádání společného jmění, konkrétně jedné poloviny bytu na adrese, kde jsem bydlel já. Že se jedná o byt, který byl zakoupen za trvání manželství. Že se obrací na soud.
Musel jsem si sednout. Dopis jsem četl čtyřikrát. Ta slova — společného jmění, uplatňuje nárok — zněla jako z jiného světa. Matka dvacet šest let nosila složenky na poštu a nikdy netušila, že někde existuje formulace, kterou jí to všechno někdo může vzít.
Vzal jsem si v práci volno. První pondělí po pohřbu jsem šel za právníkem do Turnova. Mladá žena v kostkovaném saku, na stole notebook, vedle kelímek od jogurtu. Přečetla dopis, položila ho na stůl. „Společné jmění manželů zaniká rozvodem. Rozvedli se?“
Nevěděl jsem. Matka o něm nikdy nemluvila, natož o rozvodu. Pamatoval jsem si jenom, že jednou, když mi bylo asi sedm, k nám přišla úřednice s deskami a matka podepsala nějaké papíry v kuchyni. To ale mohlo být cokoli — nájemní smlouva, přihláška do školy, cokoli. V matčiných papírech jsem nic nenašel. Nikdy nic nevyhazovala, ale taky nikdy nic neřadila. Jedna krabice od bot plná starých složenek, účtenek, pohlednic a jednoho založeného dopisu z pojišťovny z roku 1998.
Právnička si zapsala pár poznámek. „Zjistíme, jestli byl rozvod pravomocný. Jestli ano, nemá nárok na nic. Jestli ne, formálně stále manželé — a pak by se to muselo vypořádat. Ale byt je na vás, z dědictví. To hraje pro nás.“
Znělo to slibně. Matka měla jasno v tom, co je správné; otec zřejmě také. Jenom já jsem mezi nimi stál s igelitkou s bačkorami a hřebenem a dělal, že rozumím slovu „vypořádat“.
Trvalo to sedm týdnů. Sedm týdnů telefonátů, dopisů, čekání ve frontách na matrice v Mladé Boleslavi, v České Lípě, na poště, u soudu. Nakonec to našli. Rozsudek o rozvodu ze čtrnáctého března roku 1994. Pravomocný, razítko, číslo jednací. Dvanáct let poté, co od nás odešel, ji soud rozvedl. Matka to podepsala, soud to potvrdil, od té doby neměli nic společného. Ani jmění, ani život.
Když mi to právnička volala, stál jsem zrovna v kuchyni a krájel cibuli do guláše, který matka vařívala každou neděli. „Nemá nárok na nic,“ řekla. „Byt je váš. Doporučuji nereagovat, soud žalobu zamítne. A pokud by přišel znovu, volejte policii. Klidně i dřív.“
Poděkoval jsem. Odložil nůž. Sedl si ke stolu a přečetl si esemesku, kterou mi poslal otec den předtím. Psal: „Tak co, prodáš už ten byt? Čekám. Nezapomeň, že jsem pořád tvůj táta.“
Že jsem pořád tvůj táta. Díval jsem se na ten text asi minutu. Pak jsem se zvedl, vzal z poličky matčinu krabici od bot, vytáhl fotografii, na které stál u té Škody 120. Položil jsem ji na stůl. Vedle jsem položil ten dopis ode dneška. A pak jsem vzal nůž a tu fotografii jsem rozřezal na čtyři kusy. Táta u auta, táta s cigaretou, táta dívající se za objektiv. Už se nedíval nikam.
Nenapsal jsem mu nic. Nezavolal jsem. Nešel jsem za ním.
Za dva dny přišel sám. Tentokrát nezvonil. Bouchal. Stál na chodbě, zmáčený deštěm, v ruce druhou igelitku, s laciným vínem a balíčkem sušenek. „Tak co, synu,“ začal a já viděl, že je opilý. „Pustíš mě dál? Půlka bytu je moje. Nebo mi ji vyplatíš? Ať mám na stáří.“
Stál jsem ve dveřích a nedržel se kliky. Nedržel jsem se ničeho. „Byt byl matčin a teď je můj. Rozvod jste měli. Oba jste ho podepsali. Nemáš právo na nic. Ani na jednu sušenku v té tašce. A jestli se tu ukážeš ještě jednou, zavolám policii. Vážně. Už mám číslo uložené.“
Hleděl na mě. Poprvé za celou dobu, co jsem ho znal, na mě hleděl přímo, ne přes rameno, ne na hodinky, ne na cestu, kudy by odešel. „Hned bych to udělal,“ řekl. „Přijít za tebou a říct — hele, já vím, že jste to měli těžký. Že jsem vám nepomoh. Tak jsem tady. Ne kvůli prachům. Kvůli tobě. Kvůli ní. Ale já už nemám nikoho. Chápeš? Nikoho.“
Něco mi ukáplo na ruku. Z čela, ne z očí. Bolela mě hlava, celý den jsem nic nejedl. A já si vzpomněl, jak matka, když mi bylo deset, čekala před školou s deštníkem, sama mokrá, aby mě dovedla domů. A jak se nezlobila, že jsem se zdržel. Jen řekla: „Já vím, že přijdeš.“ To neřekl nikdo jiný. Nikdy.
„Tak zase přijď, jestli chceš,“ řekl jsem. „Ale ne kvůli půlce bytu, protože tu nemáš. Ne kvůli penězům. Kvůli mně, jak říkáš. Jenže já ti nevěřím. Takže jestli přijdeš, já poznám, proč jsi přišel. Do tří vteřin to poznám. Přesně jako to poznala máma, když jsi odcházel.“
Bylo to asi první, co jsem kdy řekl, co ho víc zasáhlo, než kdybych bouchl dveřmi. Udělal krok zpátky. Pak se otočil a šel po schodech dolů. Víno mu zazvonilo v tašce. Dveře jsem zavřel tiše, ne prásknutím. Matka nikdy nepráskala dveřmi. Říkala, že kdo potřebuje prásknout, ztratil dřív, než začal.
Oběd jsem se distihl. Dojedl jsem guláš, umyl nádobí a vytřel kuchyň, jak to dělávala matka každý pátek. Pak jsem si sedl k oknu, kde sedávala ona, a podíval se dolů. Parkoviště, popelnice, holubi. Staré Volvo tam stálo ještě půl hodiny. Uvnitř seděl chlap, hlavu opřenou o sedadlo. Nebouchal, nevolal. Seděl. Pak nastartoval a pomalu odjel. Vím, že odjel, protože jsem to viděl. A vím, že se sem už nevrátí, protože já už mu nemám co nabídnout. Ani pokoj, ani kávu, ani tři stovky.
A poprvé po čtyřiatřiceti letech mě z té prázdnoty nebolelo srdce. Jenom mě bolely záda z toho, jak dlouho jsem stál u okna.
Nevím, jestli žije. Nevím, kde bydlí. Ale vím, že byt je můj. A vím, že matka měla pravdu, když říkala, že někdo umí zůstat, a někdo ne. Já umím zůstat. Zůstanu tady. V bytě, který ona splácela dvacet šest let, složenku po složence. A až na jaře vyraší na balkoně rajčata, zasadím je. Ne kvůli ní — ona už se jich nedočká. Ale protože mě to naučila. Zůstat, sázet, zalévat. Něco, co on nikdy neuměl.
Druhý den jsem ráno objevil u dveří krabici. Stála na rohožce, přikrytá mokrým kartonem. Uvnitř byla stará plechovka od kávy, ve které matka schovávala knoflíky. Byla plná drobných. A lísteček. „Nevím, co s tím. Byla to naše. Vrať mi aspoň tohle. Nebo to hoď za mě do Vltavy, ale nechci, aby to skončilo v popelnici. Alois.“ Nechal tam tu tašku s vínem stát. Stála tam tři dny. Pak jsem to víno vzal a dal sousedce, paní Jiráskové, která občas venčí mého psa, když jsem v práci. Řekl jsem jí, že je to z výslužky. Sušenky jsem rozdrolil ptákům na parapet.
Dnes je zase pátek. Vytřel jsem kuchyň, vybral jsem poštu, zaplatil jsem složenku na elektřinu. Žádný dopis od něj nepřišel, žádná esemeska. Venku začíná sněžit. Matka měla ráda první sníh. Vždycky otevřela okno, i když mrzlo, a dívala se, jak se chumelí. Dnes večer to okno otevřu. Ne kvůli ní, ne kvůli němu. Jenom tak.
A zítra, v sobotu, pojedu do Turnova. Za právničkou. Až budu mít klid a všechny papíry, podívám se, co bych měl udělat, aby byt zůstal jednou provždy jenom můj. Aby po mně nikdo nemohl chtít ani klíče, ani výčep, ani košili, ani tu plechovku. A hlavně — aby už žádný dopis, žádná esemeska a žádný otec nedokázal otevřít ty dveře, které matka zavřela tak tiše, že si toho skoro nikdo ani nevšiml. Ani on.
Až to zařídím, vrátím se domů. Uvařím si kafe. A dám si ho s mlékem. Jako ona.
