Jmenuju se Radek Vlach, je mi sedmapadesát a v Brně na Cejlu dělám servisáka výtahů už osmnáct let. Ten den, čtrnáctého ledna, jsem měl výjezd na Kounicovu – panelák z osmdesátek, výtah zase hlásil poruchu dveří. Zrovna jsem klečel u rozvaděče v přízemí, když se otevřely dveře od schodiště a dovnitř vešly dvě ženy. Starší v károvaném kabátě, mladší v kožené bundě, telefon u ucha.
Neviděly mě – klečel jsem za výtahovou šachtou, ruce od maziva. Slyšel jsem jen útržky.
„…říkám ti, babka to zase řešit nebude, stačí jí zavolat…“
„…ale ten formulář z penzijního fondu musí podepsat ona osobně, notář to jinak neuzná…“
Starší žena – později jsem se dozvěděl, že se jmenuje paní Bohumila Kadeřábková – seděla o patro výš. Ta mladší, snacha, mluvila do telefonu s někým, koho oslovovala „mami“. Bavily se o nějakém přepisu, o důchodu, o tom, že paní Kadeřábková „stejně nic nepozná, je jí sedmdesát tři a věří všemu, co jí syn řekne“.
Dveře výtahu se pak zavřely a ženy odjely nahoru. Já jsem dodělal opravu a měl jsem odjet dál, na Vinohrady mě čekala další zakázka. Ale něco mě drželo na místě. Možná to, že moje vlastní matka zemřela před třemi lety sama v domově, protože jsme s bratrem řešili, kdo pojede na návštěvu o víkendu a nikdo nakonec nejel.
Vrátil jsem se do budovy, jako bych zapomněl nářadí. U schránek stálo jméno: Kadeřábková, 4. patro.
Sešel jsem dolů k autu, ale nenastartoval jsem. Přes okno jsem viděl, jak k domu přijíždí menší dodávka, na boku nápis přepravní služby. Dva chlapi vynesli krabici, ne moc velkou, dost lehkou – nesl ji jeden muž jednou rukou. Zazvonili na Kadeřábkovou. Otevřela stará paní, drobná, ve svetru s vyšitými sněhulákami – to jsem si všiml, protože bylo teprve půl druhé odpoledne a venku ani nesněžilo, jen mrholilo.
Slyšel jsem, jak se ptá kurýra, co to je, že nic neobjednávala. Kurýr řekl, že je to zaplaceno a doručeno na příkaz syna. Paní se s krabicí vrátila dovnitř.
O tři dny později jsem se vracel na tu stejnou adresu – měl jsem opravit stejný výtah, protože porucha se vrátila (ve skutečnosti šlo jen o uvolněný senzor, dalo se to zafixovat za pět minut, ale objednávka byla objednávka). Ve vchodu jsem potkal sousedku z třetího patra, paní Zdeňku Holubovou, penzistku, která tam venčila jezevčíka. Prohodili jsme pár slov o počasí a ona, jako by to nemohla udržet v sobě, mi řekla:
„Víte, co udělala paní Kadeřábková? Ta z čtyřky? Zablokovala synovi přístup k důchodovému účtu. Prej mu dala kartu, aby jí pomáhal s platbami, a on jí z toho tahal peníze na auto, na vnučkovo školné, na nějakou opravu bytu. A ona to zjistila a šla rovnou do banky.“
Řekl jsem jí, že to zní jako rozumný krok. Paní Holubová jen mávla rukou: „No jo, ale rodina je rodina.“
Do bytu jsem se ten den nedostal, opravoval jsem panel dole. Ale výtah jsem musel vyzkoušet až na čtvrtém patře, a tak jsem jel nahoru s kufříkem nářadí. Dveře od bytu 4B byly pootevřené – paní Kadeřábková mluvila s někým na chodbě, mladým mužem v bundě se znakem autoservisu, který znám, je to ten na Šumavské. Slyšel jsem jen konec rozhovoru.
„Mami, tohle nemůžeš udělat. Já jsem myslel, že mi věříš.“
„Věřila jsem ti jedenáct let, Tomáši. Teď mám kartu zpátky a peníze na svém účtu. To je celé.“
„A ta židle? Ty jsi napsala tu recenzi pod tvůj vlastní účet, aby to viděli všichni?“
„Napsala jsem pravdu. Že jsi mi na Silvestra poslal masážní křeslo za tisíc pět set korun, které jsi vydával za sedmdesát tisíc, a sám jsi byl s Petrou a s dětmi v hotelu Ještěd nad Libercem.“
Zůstal jsem stát u výtahu s kufříkem v ruce, jako bych kontroloval závěsy dveří. Nechtěl jsem poslouchat, ale nešlo to jinak – chodba byla úzká a paní Kadeřábková mluvila hlasitě, ne z hněvu, spíš jako člověk, který už nemá co ztratit tím, že to řekne nahlas.
Syn – Tomáš – stál v montérkách, evidentně přišel rovnou z práce, ruce měl ještě od oleje, podobně jako já. Řekl něco o tom, že to bude vypadat před sousedy a před tchánem s tchyní, že ho matka ostudila veřejně na Facebooku, že to bylo zbytečné, že mohla přece jen zavolat.
„Volala jsem,“ řekla stará paní. „Třikrát. Nezvedls to. Na Silvestra jsem prostřela čtyři talíře a čekala do desáté hodiny.“
Pak jsem uslyšel, jak zavírá dveře. Ne prásknutí – jen tiché cvaknutí zámku. Tomáš zůstal na chodbě ještě chvíli, díval se na dveře, pak si sedl na schod vedle výtahu a zůstal tak sedět s hlavou v dlaních. Nabídl jsem mu, že mu podám vodu z termosky, co jsem měl v autě, ale odmítl.
Za týden jsem měl v tom domě další zakázku – kontrolu hasicích přístrojů, dělám to jako přivýdělek pro správcovskou firmu. Potkal jsem paní Kadeřábkovou dole u schránek. Měla u sebe žlutou složku s papíry a šla, jak se ukázalo, na poštu – posílat doporučený dopis. Zeptal jsem se, jestli je vše v pořádku, jen tak, jak se ptáte souseda, kterého vídáte s nářadím.
Řekla mi, že byla dva dny předtím u notáře v Bystrci a přepsala plnou moc k důchodovému účtu zpátky na sebe, sama, bez syna. Že si vzala i výpis za poslední rok – přes tři sta padesát tisíc korun, které z toho účtu odešly na věci, o kterých nevěděla. Že podala žádost o vrácení karty, kterou dřív měl u sebe Tomáš, a bance nahlásila, ať mu žádný další přístup nedávají.
„A co teď s ním bude?“ zeptal jsem se, protože jsem si vzpomněl na toho muže sedícího na schodech s hlavou v dlaních.
Pokrčila rameny, jako by to ani nebyla velká věc. „Nic. Bude si muset splácet auto sám. A já si o Velikonocích uvařím jen pro sebe, jestli nepřijde. Ale aspoň budu vědět, kolik mi zbývá na léky.“
Odešla ke schránkám, vytáhla obálku a strčila ji do kabelky vedle klíčů. Všiml jsem si, že na klíčence měla přívěsek – malý žlutý model dodávky, dětská hračka. Zeptal jsem se, čí je. Řekla, že vnukova, že mu ho koupila loni, ale že ho teď nevidí tak často jako dřív.
Nastoupil jsem do výtahu, který jsem sám před chvílí opravil, a jel dolů. Přes sklo kabiny jsem ji ještě zahlédl, jak stojí u vchodu a dívá se ven na ulici, kde právě přejížděla tramvaj číslo jedna. Nečekala na nikoho. Prostě jen stála, než přestalo mrholit, a pak vyšla ven.
