Všechno, co nám zbylo, jsem tehdy složila do tří plátěných tašek. Do první přebalovací podložku, plenky, lahvičky a náhradní dudlík pro Rozárku, které bylo sedm měsíců a ještě neřekla ani slabiku. Do druhé osušky a opalovací krém. Do třetí svačinu — osm chlebů s máslem a okurkou, dvě jablka, termohrnek studeného čaje. Když je vám devětašedesát a vychováváte tři děti, počítáte každou korunu a každé sousto dopředu.
Adélka stála ve dveřích v plavkách s jednorožcem a poskakovala. „Babi, jedem už?“
„Ještě Kristýnce zavázat sandály a jedem.“
Kristýnka, pětiletá trpělivá duše, mi nastavila nohu, aniž by spustila oči z omalovánek. Rozárka spokojeně broukala v lehátku. Ten den jsem jim ho dlužila. Vlastně jsem jim ho dlužila už od pohřbu.
Jana, moje dcera, zemřela před osmi měsíci, osm hodin po tom, co přišla Rozárka na svět. Porod proběhl dobře, holčička byla zdravá, a pak přišla embolie a vzala mi jediné dítě. Stihla Rozárku ještě držet v náručí. Sedm minut. Adélce bylo osm, Kristýnce pět a já je od té noci vychovávám sama, protože jejich otec Rostislav zmizel dva týdny po pohřbu. Nechal holky u mě v předsíni a napsal jedinou esemesku: Tenhle život nezvládnu, promiň. Lístky na bazén jsem odkládala od Vánoc.
Jeli jsme do Liberce. Hotelový bazén se skluzavkou a malým brouzdalištěm, který doporučila sousedka. Vstupné pro tři stačilo, pro miminko se neplatilo, a já si řekla, že když pojedeme v úterý dopoledne, bude tam prázdno.
Opak byl pravdou. Slunce pálilo, u bazénu leželo pár hostů, ale větší část seděla pod slunečníky, včetně muže v plátěné košili, co měl mobil nalepený k uchu a láhev minerálky s bublinkami, kterou odložil, sotva jsme vešly.
Adélka s Kristýnkou se rozběhly k vodě. Ječely smíchy jako racci. Rozárka se mi zavrtěla na klíně a spustila. Ne fňukání, ale ten tenký pronikavý pláč, co se zabodne za oční bulvy. Vzala jsem ji do náručí, zkusila dudlík, vodu, přebalit, máchla jsem jí nožky ve studené sprše. Nic. Začala jsem s ní pendlovat okolo bazénu, aby holky viděly, že jsem blízko. Trvalo to možná osm minut. Pak se ten muž zvedl.
„Za tohle jsem si neplatil,“ procedil skrz zuby a ukázal na mě lahví.
„Moc se omlouvám,“ vydechla jsem. „Dělám, co můžu.“
„Tak si to svoje miminko vemte někam jinam. Nebo běžte domu. To si neumíte to dítě utišit?“
Ztichlo to. Adélka se zastavila na kraji bazénu, Kristýnka mi v očích hledala návod, co dělat. Viděla jsem, jak se jí třese brada.
„Ještě chvilku,“ řekla jsem tiše, „ona se zklidní.“
„No právě,“ zvýšil hlas, „já si chci odpočinout od řevu, a ne poslouchat cizí haranty. Tak buďte tak hodná a zmizte. Všem tady se uleví.“
Měla jsem ruce mokré od slz, a přitom jsem nebrečela. Prostě jsem začala skládat tašky. Adélka vylezla z vody, ramínka jí sjížděla.
„Babi, my už musíme?“
„Musíme, beruško. Pan si přeje klid.“
„Ale tys to slíbila,“ vyhrkla Kristýnka a zlomila mi tím hlasem srdce.
Sklápěla jsem stříšku kočárku, když jsem si všimla, že recepční, paní v saku s vizitkou, si muže prohlíží. Podívala se do sešitu hostů a pak rychle prošla dveřmi do kanceláře šéfové. Nevnímala jsem to. Cítila jsem jen únavu a ponížení a pocit, že jsem zase selhala.
Adélka vedle mě polykala pláč. „Udělaly jsme něco špatně?“
„Ne, miláčku. Jen dospělí někdy zapomenou, jací byli jako malí.“
Nevěděla jsem, co víc jí říct.
V tu chvíli se recepční vrátila, za ní vešla paní Řehořová. Vedoucí držela v ruce zarámovaný výstřižek z novin, zažloutlý a oprýskaný po okrajích. Zamířila rovnou k tomu muži.
„Vy jste Karel Šimáček, že?“ Muž zvedl hlavu. „Před lety jste založil nadaci pro babičky, co vychovávají osiřelá vnoučata. Tenkrát jste byl inspirací pro spoustu z nás.“
„Co je vám do toho?“ vyštěkl.
„To, že jste se právě zachoval jako naprostý opak všeho, co jste hlásal. Tady ta paní,“ ukázala ke mně, „vychovává tři děti po smrti dcery. A vy jste ji dokázal jen ponížit. Omlouvám se, ale budete muset areál opustit. A nevracejte se.“
Šimáček zrudl. Rozhlédl se po hostech, popadl mobil a ručník a beze slova zmizel brankou na parkoviště.
Paní Řehořová se obrátila ke mně. „Omlouvám se, že jste něco takového musela zažít. Dnes je všechno na náš účet. Zůstaňte, prosím.“ Vzala mi z ruky tašku a zavedla nás do stinné pergoly. „A hlavně – kdykoli sem budete chtít přijet, vstupné neplatíte. Ani teď, ani nikdy.“
Nedokázala jsem odpovědět, jen jsem kývla.
Lukáš, číšník s rukama od limonád, přinesl dvě sklenice malinové limonády pro holky a postavil je na stolek. Když viděl, jak Rozárka znovu spouští, tiše se zeptal: „Můžu ji na chvíli pochovat? Vy si zatím sedněte. Já mám mladšího bráchu, vím, jak na to.“ Položil si ji na hruď, obličejem k sobě, a začal pomalu přecházet. Broukal něco, co znělo jako ukolébavka ze Šumavy. Než jsem stačila napočítat do sedmi, Rozárka ztichla – za sedm minut spala jako dudek.
Odpoledne bylo totéž, co jsem holkám slíbila. Adélka sjela skluzavku snad třicetkrát. Kristýnka se osmělila ponořit obličej. Rozárka spala ve stínu pergoly. Přišel za mnou starší pár, koupil holkám zmrzlinu, jedna maminka mi zmáčkla ruku a řekla: „Děláte skvělou práci.“ Já se necítila skvělá, cítila jsem se unavená a vyděšená a často jsem neměla ponětí, jestli to dělám dobře. Ale ten den se o mě postarali cizí lidé, aniž by k tomu potřebovali slova.
Cestou domů usnula Kristýnka na zadním sedadle, Adélka pozorovala zapadající slunce a Rozárka v autosedačce tiše mlaskala ze spaní. Přijely jsme sem obtěžkané smutkem, účty za elektřinu a strachem, že jeden hrubý muž nám zničí náš malý výlet. Odjížděly jsme lehčí.
Večer, když už holky ležely v posteli a já skládala nevybalené plavky, podívala jsem se na kuchyňskou linku. Zpoza plechovky od cukru čouhaly nezaplacené složenky – elektřina tři tisíce dvě stě, plyn bezmála dva. Pořád tam byly. Problémy nezmizely. Ale dům voněl létem a chlórem a já slyšela Adélku, jak šeptá Kristýnce o tom, že příště musí jet taky tobogánem. Rozárka spala s pěstičkou u pusy.
